Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Fire Story

4. kapitola

Gine hledal únikovou cestu a skončil maličko komicky, přičemž Fire zas vyvedla hloupost a porušila příkaz, který jí král nařídil... Vtipná kapitola a na své si přijdou i milovníci šnečků. ,o)

„Můžete se volně pohybovat po hradu, ale nesmíte opustit tento komplex,“ řekne hrdě náš hlídací pes, který neustále hlídkoval za dveřmi a nyní nám ukázal i svou lepší tvář. Ovšem je mi jasné, že tento “dar“ měl na svědomí sám král, nikoliv jeho poddaní.

Nemusí se tolik snažit, nepotřebuju milodary! Ráda bych věděla, co jsem mu provedla tak příšerného, že už mě nikdy nechce vidět!

Jakmile se za oduševnělým strážcem zavřely dveře, Gine je ve svém živlu. Poletuje po pokoji a jásá, až mu vlají ouška. Vypadá jako rarášek, který byl propuštěn z horoucího pekla a právě teď se těší obrovského náklonnosti, protože opět může žít. „Proč se tváříš tak zamyšleně? Vůbec nejásáš, do kýble z humusem! Proč nejásáš?“

„Proč bych měla jásat?“ Povytáhnu obočí a odkloním se od velikého okna, které dominovalo celému pokoji, ale jelikož se z něj nedalo vůbec, ale vůbec utéct, bylo na nic. Leda bychom měli po ruce padák a léky s antidepresivy, pak by se snad mohlo něco konat…

„Protože můžeme zdrhnout!“ Tleskl dlaněmi o sebe. Popoběhl ke mně a to velmi svižně a zatahal mě za vlasy, takže jsem zachrčela a popadla hrst jeho kudrnatých vlasů do své dlaně, abych mu oplatila stejnou mincí.

„Udělej to ještě jednou a slupnu tě jako malinu,“ prskla jsem a pustila ho. „Nebudu utíkat! Budu jenom v hradním komplexu, protože já poslouchám rozkazy!“

Gine odfrkl.

Ruce jsem si založila na prsou a svrchu se dívala na toho vyvaleného malého kamaráda, který se tvářil jako by zapomněl i své jméno.

Nedůvěřivě si mne prohlížel, až si začínala myslet, že mi snad udělá i osobní prohlídku. „Ty tady chceš zůstat?!“ Pečlivě volil slova, zatímco se chvěl po celém těle.

„Jo.“

„A nehrabe ti náhodou? Nemáš pocit podivného vzduchoprázdna v hlavě? Nebo tě někdo přetáhl hráběmi po šišce … nebo prostě jenom trucuješ a děláš obr machra, na což jako perfektní líbačka a řidička motorky nemáš? Laskavě se vzpamatuj! Jdeme odsud a to hned!“

„Ty klidně běž, já zůstávám.“

„Do psí boudy, to jseš takovej cvok? Vždyť vždycky porušíš zákaz a jdeš proti proudu a teď se budeš tvářit jako neviňátko a poslouchat? Zůstaneš tady, protože je to rozkaz od spalovače mrtvol?“

Šibalsky jsem se pousmála. „Nejdřív musím porušit ještě jeden zákaz, pak teprve můžeme utéct,“ mrkla jsem na něj a Ginemu svitlo.

„Ne! Do děravý rohožky… Do slepýho osla… Do shnilýho kompotu… Do plešatý krávy… Do chlupatý broskve…“ Tímhle stylem pokračoval snad další dvě minuty, než se konečně trochu sebral a konečky prstů se jemně uchopil za klopy tmavě zelené košile. „Ty přece nemůžeš jít hledat krále! Výslovně ti řekl, že už tě nechce vidět!“

„Ale já ho chci vidět… A myslím si, že když alespoň jeden z nás ví, co chce…“

Rezignovaně si dřepl na postel a skláněl hlavu, zatímco hrbil svá ramena, jako by nesl tíhu celé mé “demence“. Zhluboka dýchal a ten dětský hrudník se mu chvěl. Z úst mu vycházel nářek, snad vzlyky tak tichounké, že jsem si nebyla jistá, jestli nejsou jen výplodem mé bezbřehé fantazie.

„Zůstaň si… Já odcházím.“ Zvedl se rozhodně z postele a upíral na mě důležitý pohled.

„Dobře… Zdarec.“

„Ty to myslíš vážně, viď?“

Tupě jsem přikývla a on se začal procházet po místnosti.

Svými neklidnými kroky rušil to nepříjemné ticho minimálně, přestože našlapoval jako slon, nebylo to o nic hlasitější, než šlápoty někoho, kdo chodí po špičkách a téměř se nadnáší.

Hold Gine je obr chlap.

„Nemůžu bejt pořád s tebou, abych tě tahal z průšvihů!“ úpěl a maličkými dlaněmi si přikrýval ouška, jako by nechtěl slyšet můj názor. „Víš co? Já půjdu najít únikovou cestu a ty mi slib, že zůstaneš tady, než se vrátím a důkladně si svoje rozhodnutí promyslíš! Vezmeš v úvahu, že král je arogantní zloun, který má evidentně o kolečko víc. Je to démon, který tě chce zabít a zrovna nemá náladu na tebe, ani tvoje rty. Král je prostě tabu!“

„Vezmu to v úvahu.“

„Posaď se…“ vydechl a prohraboval si své černé kudrnaté vlasy.

Poslušně jsem si sedla na postel a dívala se na něj tak nějak bezbarvě. Nechtěla jsem už nic slyšet, chtěla jsem prostě jenom vidět krále. Pokusit se mu to vysvětlit, protože nerada odcházím od někoho, kdo je na mě naštvaný a jednou by se mi mohl setsakrametsky pomstít a udělat ze mě mastný flek.

„Povím ti další věc, která se o našem veličenstvu povídá.“ Zhluboka dýchal. „Byl vrahem už jako malej kluk! Zabil i svoje vlastní rodiče! Zabil každýho, kdo byl v jeho blízkosti! Povídá se, že v deseti letech tak nenáviděl společnost a lidi, že vraždil na potkání a nakonec se odstěhoval úplně mimo civilizaci a nechtěl s nikým mluvit. Plánoval si, jak ovládne svět a bude nás všechny tyranizovat. Což se mu povedlo, protože když se vrátil, stal se vládcem a jeho nenávist k lidem, zvířatům, rostlinám a bůhvíčemu ještě jenom vzrostla! Všimni si, že kolem sebe nemá nikoho, koho by se nepokusil zabít! Každýho promění na prach! Každýho s radostí zabije!“

„Mě ne,“ skočila jsem mu do řeči a Gi zrudnul jako drak. „Navíc … každej máme nějakýho koníčka.“ Mávla jsem rukou a chtěla se ho, co nejdříve zbavit!

„Ty vážně nemáš pud sebezáchovy. Je jen otázkou času, než ti připálí tu tvojí nevymáchanou pusu!“

„Možná máš pravdu…“ převalovala jsem ta slova v ústech a důkladně o nich přemýšlela, protože král se zdál být dost nedůtklivý a agresivní na to, aby ze mě udělal ohněm sežehlou ženu. To by přece nešlo, už tak jsem vypadala hloupě!

„Já teď půjdu najít tu únikovou cestu a ty, slib mi, že zůstaneš tady!“

„Slibuju,“ vydechla jsem s přímým pohledem do jeho očí.

„Přísahej na hrob své matky!“

„Hej, moje máma je ještě na živu!“

„Do pukavce, další komplikace…“ mumlal, točíc se ke mně zády, zatímco jsem na něj varovně shlížela se zakaboněnou tváří. „Prostě mi slib, že tady budeš!“

„Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!“ Zvedla jsem dva prsty a přísahám, což ho uklidnilo.

Mile se na mě usmál a pohladil mě po vlasech. „Vidíš, jak jsi hodná a dokážeš přemýšlet, když chceš. Hezky tu zůstaň a já to tu zatím prozkoumám.“

„Jak říkáš, sáhibe.“ Uklonila jsem se mu a nechala ho spokojeně vyjít ze dveří.

 

+++

 

Samozřejmě, že jsem nebyla tak pitomá, abych tvrdla v tom luxusním pokoji. Jakmile Gine zmizel z mého dohledu, vyvlékla jsem se ze dveří a po všech čertech hledala krále. Musela jsem uznat, že jsem byla hradem opět fascinována!

Ten bravurní styl, kterým byl předělán do novodobého vzhledu, a přitom to nenarušilo kouzlo historie a naopak dodalo prvky renesance i jiných slohů, které vše oživily. Možná to bylo dosti nesourodé, ale mně se to neskutečně líbilo! Courala jsem se po rozlehlých chodbách a nakukovala do místností. Ačkoliv by hrad mohl být obydlený celým naším městem, pokoje byly prázdné. Mimo strážců a služebnictva tu nebyl nikdo, kdo by dělal králi společnost. Už to by pro mě mělo být varování, jistě, ale dokud se nespálím, případně neshořím, nepřijde mi nebezpečí až tak hmatatelné a důležité, abych začala uvažovat, stejně jako můj drahý Gine.

+++

 

Stála jsem na chodbě, která byla nejtemnější ze všech. Byla v blízkosti sklepení, jak jsem poznala podle chladu a “mořského vzduchu“, který od něj vanul. Každou chvíli mnou projel záchvěv paniky, strachu a nechuti. Sevřelo se mi hrdlo a břicho mě začalo bolet, jako by mi dal někdo pěstí. Cítila jsem, jak mi mravenčí celé tělo a nepříjemně, přímo mohutně se chvěje. Když se ozval další výkřik bolesti, konečně jsem rozeznala, z jakých dveří to vychází a do očí mi vhrkly slzy. Ovšemže, mučírna! Takže Gine měl podle všeho pravdu! S hlubokým nádechem jsem sáhla na kliku, byla podivně vřelá, jako celý hrad. Jako by snad patřil teplému králi…

Ne tak teplému, aby se evidentně zahazoval s muži. I když možná proto se mu nelíbil můj polibek, hm…

Vkročila jsem nenápadně dovnitř… No, nenápadně.

Jelikož mi klika nešla otevřít, trochu jsem se zapřela a do místnosti vpadla jako stádo slonů. Shodila u dveří jakýsi stolek s lékárničkou, který tu nebyl, když jsem tu byla poprvé. Dech se mi zastřel a já se zděšeně zadívala před sebe, kde na tvrdém křesle, stejném, na jakém jsem byla přivázaná já, seděl majestátně král.

Tvář měl staženou bolestí a v očích cosi jako staletý smutek a neštěstí.

Zprvu jsem nechápala, proč se tváří tak bolestně, ale pak jsem si všimla, že má dlaň probodnutou skrz na skrz velkým dlouhým ostrým železem. Cítila jsem, jak mi povolila čelist a ústa padla v němém úžasu.

„U svatý prdele…“ vydechla jsem zděšeně. Nebýt v šoku, vynadala bych si, že mě Gine nakazil těmi svými dětinskými nadávkami. Raději bych od něj chytla neštovice, než tohle!

„Fire, snad jsem ti řekl…“ Jeho hlas byl plný strohé bolesti. Nebylo v tom nic jiného, než utrpení, které mu hyzdilo ten svůdný tón hlasu, tak i jeho tvář.

„Ty vole, co to děláš?!“ vypadlo ze mě zajíkavě a v obličeji se mu rozohnil údiv a rozčarování.

„Tady nemáš, co dělat!“ hekl a zakroutil železem ve své dlani tak mohutně, až si způsobil další agónii.

V hrudi se mi cosi pohnulo a mnou projel bezmocný záchvěv psychické bolesti. „Nedělej to!“ zaječela jsem a vyběhla proti němu. Než mi došlo, co dělám, chytila jsem ho za zdravou dlaň a snažila se, aby nechal svého konání.

„Nesmíš … na mě … sahat!“ dostal ze sebe rozzlobeně, ale mně to v tu chvíli bylo jedno!

Zvedal se mi z toho jeho masochismu žaludek. „Proč tohle děláš?!“

„Mám své důvody. Jsi drzá a neskutečně otravná! Vůbec tu nemáš, co dělat. Snad jsem ti řekl, že už tě nechci vidět! Copak nedokážeš dodržet takové jednoduché pravidlo?“

„Copak pravidla nejsou od toho, aby se porušovala?“

Zaklonil hlavu s dlouhým povzdychem a vytáhl si tu mučící zbraň z dlaně. 

Ulevilo se mi, protože jsem viděla, že ač je rána dostatečně nechutná a krvavá, rychle se hojí a zatahuje.

„Pojď ke mně…“ zašeptal slabým hlasem a natáhl ke mně ruce.

Bez dalšího přemýšlení jsem se mu vrhla do náruče a posadila se mu na klín.

Byl oproti mně tak mohutný a … krásný.

Mohla jsem oči nechat na tom vypracovaném mužném těle.

„Proč tenhle příkaz plníš bez problému?“

„Protože to není příkaz, ale touha mít mě u sebe,“ usmála jsem se na něj vřele a prsty ho pohladila po tváři, až se něžně rozechvěl.

Ihned lapil mé zápěstí do svých prstů a odtáhnul mou dlaň od své tváře.

„Nedotýkej se mě…“ Zavrtěl hlavou a skláněl hlavu, ale já si nemohla pomoct.

Chtěla jsem se ho dotýkat! Dala bych Gineho ledvinu, abych krále měla!

„Proč jsi mě po tom polibku vyhodil? To se ti to tolik nelíbilo?“

Zahloubaně se mi zapodíval do očí a mnou opět projel ten rozkošný pocit horkosti a rozjařenosti. „Odejdi.“

„Cože?“ Nečekala jsem, že mě zase vyhodí! „Můj pane!“

„Ihned odejdi nebo tě nechám předhodit…“

„Těm křečkům, co máš ve sklepě?“

„Proboha, už vypadni!“ Neurvale mě shodil ze svého klína a postavil se.

„Můj pane…“ ozval se ode dveří strážce a rázem vzplanul tak zuřivým a vášnivým plamenem, že jsem zůstala sedět na zemi a zírala na to s otevřenými ústy.

Hořel, jako by byl plný třísek na topení! Netrvalo to moc dlouho. Snad pár vteřin, ale on křičel bolestí tak hlasitě a srdceryvně, že se mi po tvářích rozlily slzy.

„Už víš, proč nechci, abys byla se mnou? Protože jsem zlý! Vypadni a už ke mně nikdy nechoď!“ Královský pohled byl opět temný a plný hněvu, který jsem u něj ještě neviděla. „Tak už táhni!“ křiknul znovu a já sebrala nohy na ramena a utíkala pryč, jako by do místnosti pustil hejno netopýrů nebo byly slevy v oddělení módy.

Ani výběrčí daní by mě nezastavil!



+++

 

Seděla jsem na posteli a snažila se svůj výraz “absolutně zděšeného provinilce“ smáznout z tváře. Jestli Gine přijde na to, že jsem opustila tenhle pokoj, kašlala na jeho příkaz, zabránila králi se týrat a ještě se dívala na nebohou smrt strážce, připíchne mě ke zdi jako motýla.

Zoufale jsem zanaříkala a kousla se do dlaně, abych nevypustila vzlyk.

Bylo to poprvé, co jsem viděla zemřít člověka a zrovna takovou krutou smrtí. Tedy, raději bych se válela na posteli s pěkným klukem, než přihlížela tomu, jak nevinný umírá.

„Tak jak?“ zachraptěla jsem, když vešel do pokoje. Div mi nevypadly oči z důlku. „Co se ti proboha stalo?!“

„U sta šneků!“ zalamentoval a mnul si zrudlé tváře, které vypadaly, jako by byl neskutečně dlouhou dobu na sluníčku a zoufale se připálil. Z vlasů, které měl roztrčené do všech stran, stoupal obláček dýmu a obočí měl jaksi ohořelé. Oblečení celé pomačkané jako by ho právě někdo vypral i s Ginem. „To bys nevěřila, jak mají ten komplex zabezpečenej… Dostali bychom se ven, leda kdybychom byli nehořlaví, odolní proti mrazu, větru, elektrickým výbojům, uměli procházet ocel a obětovali své končetiny dravým krokodýlům. Vyzkoušel jsem všechno…“ povzdychnul si a otočil se ke mně zády.

Dala jsem si dlaně před ústa a zalapala po dechu.

Celý zadek mu koukal ven, protože měl v kalhotách vykousnutou díru!

„Jak se ti to stalo?“

„Ani se neptej… Měli by tam dát značku ´Neserte krokodýly a neserte ani v jejich blízkosti!´“ Poškrábal se ve vlasech a dým konečně vymizel.

S očima na vrch jsem si toho zuboženého malého šílence prohlížela.

„Kousli tě do zadku?“

„Skoro jo… Ale něco ti povím… Vysral jsem se na ně!“ zasmál se hořce a došel ke skříni, ve kterém byly rezervní župany. „Co to sakra?“ zajíknul se, když zahlédl dva růžové, evidentně pro mě, a dva dětské.

Jeden měl na sobě postavy z kreslených dětských pohádek a ten druhý byl potištěný smějícími se šneky.

Gine po mně mrsknul znechuceným pohledem a rázně strhnul pověšený župánek s usměvavými hlemýždi. „Spletli si mě s dítětem, ale to jim nedaruju!“ prsknul si pod vousy a já, nebýt toho grilovacího zážitku, bych se byla i smála, ale takhle jsem si povzdychla a odvrátila pohled, aby se mohl převléknout.


+++

 

Gine byl ve svém novém oblečení neodolatelný.

Kanárkově žlutý župánek se šnečími tykadly na kapuci a šnečími ulitami a úsměvy byl naprosto úchvatný a co víc, padl mu jako ulitý. K tomu měl samozřejmě odpovídající pantoflíčky. Takové ty chlupaté, ovšem růžové.

„Nechci nic slyšet o tom, jak mi to teďka sluší!“ Rozpřáhl ruku a uhnul hlavou, jako by se na mě nechtěl ani podívat.

„Vymyslel jsi, jak utečeme?“ Překvapila jsem ho otázkou. Už takhle byl děsně v rozpacích a já… byla bych se na nich pásla, ale stále jsem se cítila mírně provinile, že jsem šla na procházku, ačkoliv jsem slíbila, že budu trčet v pokoji.

Udiveně pozvednul obočí, když jsem nekomentovala jeho vzezření a popošel k oknu. „Když budu hodně optimistický, tak si počkám, až mi z málem prokousnutého zadku vyrostou křídla a pak jimi budu moci plácat tak zdatně, že poletím vstříc svobodě.“

„Lepší nápad není?“

Bezmocně si povzdychnul a opět začal prohlížet zásuvky.

Obrátila jsem oči v sloup a postavila se za ten komický přízrak a strašáka dětských myslí. „Co zase děláš?“

„Hledám novou únikovou cestu!“

„V zásuvce?“ dostala jsem ze sebe s tichým zanaříkáním. „Chceš utéct šuplíkem? Jseš fakt geniální! To by je nenapadlo, asi proto u žádných šuplíků nestojí strážce, co? Podcenili tvou chytrost, kamaráde! Ale má to malý háček. Ty se do toho malého šuplíku vejdeš a ještě by sis sebou mohl vzít kufr, ale co já?“

Než stačil drze odseknout, rozletěly se dveře a do pokoje vstoupili tři strážci, oblečení v těch nejmodernějších a nejdražších oblecích, jako vždy.

Jejich tváře byly strohé jakýchkoliv emocí a to mě trochu děsilo, když jsem viděla, jak jejich kolega tragicky uhynul ve spáru ohně a žáru.

„Slečno, půjdete s námi. Král si vás žádá.“

Srdce se mi zastavilo a dech se mi zadrhl v hrdle. „Ne!“ vydechla jsem a couvla, ale to už mě dva páry rukou popadly za paže a táhly ke dveřím bez toho, aby se snad zajímaly, co chci já!

„Gi! Gine!“ vykřikla jsem v hrůze a zapátrala po něm, ale to už se jeho znovu kouřící hlava ocitla nad čupřinou strážce, kterého můj maličký komický kamarád plácal energicky plácačkou do hrudi, samozřejmě bezvýsledně. Ale i tak jsem mu za tu drobnou snahu byla vděčná a loučila se s ním, protože jsem věděla, že jdu na smrt… Stejnou, možná horší, než zažil onen muž, který se neprovinil ničím, snad jen tím, že existoval…

 

Žádné komentáře
 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!