Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Takových pár životů

5. kapitola

Setkání s Linkin Park po letech... A hlavně Mikeem! 

Amber mě pozvala na nějakou párty. Uděláme si dámskou jízdu, bude tam ještě pár holek. Kluci jsou rádi, Charlie si dokonce našel holku, takže asi bude večer u nás. Už nejsem superhrdina za barem, teď jsem super máma. Klukům naprosto věřím ve všem, říkají mi prakticky vše a já jsem ráda.

 

„Borůvko?“ takhle mě už dlouho nikdo neoslovil. Ale ne prosím, prosím

„Joe!“ vrhnu se mu kolem krku, uff…

„Pání, Amy, co tady děláš! Jsem tak rád, že tě vidím!“ obejme mě znova.

„Joe, ani nevíš, jak jste mi chyběli!“ popadne mě za ruku a vytáhne mě před podnik.

„Chtěl jsem tě vzít někde, kde tě pořádně uslyším.“ Pokrčí rameny, když vidí můj výraz.

„Jak ses měl? Vidím, že jste to dokázali, jste skvělí!“

„Kde si se ztratila?“ vypálí hned na mě.

„No nakonec jsem u našich musela zůstat.“ Řeknu jen vyhýbavě. Prosedíme tam skoro celou noc.

„Hele máš zítra čas?“

„Jo, Joe, od pěti jsem volná.“

„Super, zajdeme někde na kafe, chci vědět úplně všechno!“ domluvíme se a Joe mi dá na sebe číslo.

 

Zítra se k večeru sejdeme v kavárně, kdysi tam bývalo bistro, teď to je jen kavárna. Ale pěkná. Joe přišel ještě s Bradem. Další radostné shledání, jsem tak ráda, že je zase vidím.

„Hele, malé překvápko, zítra je u nás taková oslava, sešlost, přijď, myslím si, že jak tě Mike uvidí, dostane asi infarkt.“

„Počkej chvíli.“ Zazvoní mi mobil…

„No, Charlie, copak?“

„Mami, nevzal jsem si klíče a Mike šel s kámošema do obchoďáku, kde si? Nechce se mi čekat.“

„V centru, v kavárně na rohu, přijdeš si pro ně.“

„Jop.“

„Promiň, jen jsem to musela… hele, co si říkal? Párty zítra? Nevím, jestli to je dobrý nápad, zítra mám něco domluvenýho,“ vzpomenu si, jelikož jsem klukům slíbila, že je vezmu na pizzu. „Hele, možná se stihnu zastavit potom.“ Dodám, když vidím jejich smutný výraz.

„Hele, co si ty roky dělala? Neříkej, že si pořád za barem…“

„Ne, to ne, prosím tě, teď dělám obchodní asistentku. Je to docela fajn. Vyšvihla jsem se!“ zatetelím se. „No ale tak daleko jako vy ne.“ Zasměju se a Joe se nadme pýchou, pitomeček jeden.

„Mami, tady si. Hele, myslel jsem, že to je blíž, příště jedu buse.“ Charlie, ten má vždycky velký nástup.

„Jo a taky mám syna. Vlastně dva.“ A směju se jako andílek. No nezmůžou se na nic. Jen koukaj. Chudáci, tohle mě docela baví.

„Tohle je můj zlatý Charlie. A tohle, zlato, jsou mi dávní kamarádi, Joe a Brad.“ Tak Brad se probral jako první a podává mu ruku. Charlie se jen usměje, a i když moc dobře věděl, kdo tady se mnou sedí, neztrácel tu jistotu a klid. Sebere mi klíče a s loučením padá zase pryč.

„Hlavně buď doma ať se tam taky dostanu.“ Houknu a otočím se zpátky na kluky.

„Kolik jim je?“ Joe se vážně s ničím nepáře.

„Bylo jim patnáct. Teď začali chodit na střední. Rostou jako z vody.“ Jen se rozplývám.

„Dvojčata? Páni!“ Hvízdne Brad.

„Tak proto si odjela?“ Tohle mi Joe vpálit nemusel…

„No, vlastně jo. Ale…“

„Kde máš jejich tátu?“

„Hele jste stejní jako moji kluci. Tátu nemaj. Jednou se snesla víla a otřela o mě svou hůlku a to byl výsledek.“ Brad na mě pořád kouká nějak nedůvěřivě, jako kdyby něco tušil. Ale to, že jsme spolu kdysi s Mikem spávali, nevěděl nikdo. Doufám.

 

Tak večer jsem stejně dorazila. I když jsem neměla moc velkou chuť, ale nejde to odkládat donekonečna. Pluju tam mezi tolika neznámýma lidma, Už jsem viděla Roba a pravděpodobně i jejich další dva členy. Tak a je to tady. Uviděla jsem Mikea. Má pár nových vrásek ale jinak se nezměnil. No a už se taky oblíká na svůj věk. Jinak bez jediné změny.

 

Než se rozhodnu jak ho oslovit, Brad mě čapne za ruku a strčí mě k němu. Jsem ráda, že je zase všechny vidím. Chtěla jsem ho obejmout, ale jak jsem se k němu dostala, uviděla jsem, že drží někoho za ruku.

„Amy!“ další neuvěřitelný pohled

„Tadá!“ rozhodím jen rukama, pustí tu ženu a obejme mě, poslední dobou všem padám do náruče.

„Co tady děláš, páni, jak? Co?“ Chudák se nezmůže na moc slov.

„Ehm…“ přešlápne netrpělivě ta žena.

„Anno, pardon, to je moje dávná kamarádka, miláčku, Amy.“ Zatetelí se. „A tohle je má žena Anna.“

„Těší mě.“ Podám jí ruku a nervózně se zasměju, hm, tak moje kluky neuvidí nikdy. A tím započal asi ten nejdivnější rozhovor v celém mém životě. Mike se mě pořád na něco ptal, ale pak si všiml, že jeho drahá polovička znuděně kouká a tak se zase trochu zklidní a jen tak prohodí pár slov. Jeho ukecanost ho ale přemůže a tak to jde pořád dokola. Po hodině to už nevydržím a s nějakou pitomou výmluvou se vypařím. Jo, kluci, váš táta asi teď nadobro zemřel. Co já si myslela? Vždyť už má svůj život, možná i rodinu. Neměla jsem se sem vracet. Bylo by to lepší. Nechci, abych mu něco s toho zničila a nedej bože aby se něco stalo a on na to přišel.

 

Přišla jsem domů a kluci spali na gauči, to je jim podobné. Usnuli zase u nějakého akčňáku. Vytáhnu dvě deky a přikryju je a sama si lehnu mezi ně.

„Mám jen vás a vy mě.“ A usnu…

Žádné komentáře
 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!