Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Malý Oliver Bourdon

8. kapitola

Srdceryvná kapitolka...

Teď už vím, kde je moje maminka. Kouká se na mě z nebe. Maminko moje, promiň, že jsem tě tolik zlobil, promiň. Tolik mi chybíš!

Můj táta zabiják

 

Táta mi představil už celkem tři další paní na hlídání, ale žádná nevydržela déle než dva dny. První paní byla starší, usnula u televize, když jsem se měl dívat já a já jí namaloval na obličej zvířátka máminou barvičkou na pusu, kterou jsem našel v šuplíku. Už jen to, že usnula, by stačilo, aby jí táta vyhodil, protože já bych to na ní tátovi řekl, ale ona odešla sama, kvůli mému výtvarnému umění.

   Druhá paní byla mladá a přivedla s sebou svého syna. Myslel jsem si, že budeme kamarádi, ale spletl jsem se. Když mě ten kluk přetáhl po hlavě mým nákladním autem, přetáhnul jsem ho knihou. Ta paní ale viděla jen mě a strašně mi vynadala a tátovi řekla, že jsem nebezpečný a že tu pracovat nebude.

   Ta poslední paní byla také mladá. Ta mě nechala bez dozoru a já se málem udusil víčkem od propisky, kterou jsem si nacpal do pusy a víčko jsem vdechl. Musela běžet k sousedům, aby mi pomohli, protože ona nevěděla, co má dělat a teprve pan soused mě obrátil hlavou dolů a vybouchal ze mě víčko ven.

 

Dneska jdeme s tátou na procházku do parku, je totiž sobota a to chodíme vždycky do parku na procházku a na dětské hřiště. Těšil jsem se na to a už jsem přemýšlel, co postavím z písku.

Táta mě oblékl, vzal si batůžek s mými věcmi a šli jsme. Už jsem šel sám, ale držel jsem se táty za ruku. Když jsem se pustil, připadal jsem si dospělý, že už chodím sám bez držení. Rozeběhl jsem se, ale táta na mě zavolal a já se zastavil. „Nesmíš běhat přes silnici! Musíš se nejdříve podívat na jednu stranu, potom na druhou stranu, a když nic nejede, tak můžeš přeběhnout na druhou stranu,“ řekl táta a názorně mi ukázal, jak se to má dělat. Dělali jsme to pokaždé, když jsme šli do parku a já si uvědomoval, že to je důležité, když mi to táta pořád opakoval, ale někdy na to zapomenu a rozeběhnu se a zastaví mě až tátovo volání.

   Když už jsme byli na dětském hřišti, rozeběhl jsem se k pískovišti. Skočil jsem tam a posadil se rovnou do písku a začal jsem hrabat a stavět tunel. Táta si sedl na lavičku a koukal na mě. Škoda, že tu s námi není máma. Určitě by byla ráda, kdyby tátu viděla, že se o mě tak hezky stará. „Ahoj,“ řekla mi holka se dvěma copy, která zrovna přišla. Byla oblečená ve fialových šatech a bílých punčocháčích. Myslím, že tohle není zrovna oblečení na písek a její máma si to asi myslela taky, když na ni křičela: „Ne! Jdi pryč od toho písku, umažeš se!“ Táta se na mě podíval a viděl, že já se dívám na něj a ukázal na tu paní a zasmál se. Má pravdu, ta paní je divná. A ta holka mámu neposlechla a vlezla do pískoviště a sedla si vedle mě. „Ahoj,“ odpověděl jsem jí a dal jsem jí jednu lopatičku. Její máma si nakonec sedla vedle táty a dala se s ním do řeči. „Já jsem Bibi,“ řekla mi ta holka a usmála se na mě. „Oliver,“ řekl jsem. Podal jsem jí bábovičku ve tvaru lodičky. Vzala si ji a začala ji plnit pískem. Já jsem dělal z písku kopec a chtěl jsem udělat hrad. Bibi mi potom začala pomáhat a postavili jsme krásný hrad.

   Její máma si potom Bibi odvedla domů a já tam zůstal sám. Vylezl jsem z pískoviště a běžel jsem ke klouzačce a volal jsem na tátu, ať mi jde pomoct. S tátovou pomocí jsem se klouzal, ale potom mě to přestalo bavit a vlezl jsem si do dřevěného domku a tam jsem si hrál na vězně a táta dělal bachaře a já se snažil utéct, ale on mě vždycky chytil.

 

Kolem dřevěného domku šel nějaký pán.

Chvíli koukal na tátu a potom se zastavil a řekl: „Já vás odněkud znám.“ Táta se na toho pána podíval a pokrčil rameny.

„To je možný. I mně přijde, že vás znám,“ řekl táta.

„No, ale odkud, že?“

„To jste vy!“ řekl najednou táta ostře a sevřel ruku v pěst.

„Co?“

„Ty zasranej parchante!“ zakřičel na něj táta a praštil ho. Takhle jsem tátu ještě neviděl. Ten pán se začal bránit dalším ranám, které mu táta dával a potom si to nenechal líbit a praštil tátu taky.

„Byla to nehoda!“ křičel ten pán.

„Když neumíš řídit, tak za ten volant nelez! Kvůli tobě moje přítelkyně umřela! Kdybys pořádně čuměl na cestu, tak by byla ještě živá!“ rozkřičel se táta a dal mu další ránu. Docela jsem se bál, že mi taky nějakou vrazí a tak jsem se schoval do domečku a díval se oknem, jak se tam mlátí. Táta srazil toho pána na zem a začal do něj kopat. Pánovi už tekla krev z nosu a z pusy, ale táta nepřestával. Byl jsem rád, že potom přiběhli další dva pánové a odtrhli je od sebe, tedy spíš tátu od toho pána. Ten chtěl pořád mlátit toho pána na zemi, ale když nemohl, tak alespoň začal křičet slova, která jsem ještě neslyšel.

 

Když už jsme byli doma, dal mi táta svačinu a sedl si na pohovku. Celý se třásl a držel se za hlavu. „Táto, máma umřela?“ zeptal jsem se s plnou pusou. Nevím, co to znamená. Táta se na mě podíval a zavolal si mě k sobě.

„Olivere, pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že maminka už nepřijde domů?“

„Pamatuju!“

„Musím ti vysvětlit proč. Musím ti vysvětlit, co znamená umřít.“ Podíval se mi do očí a já čekal, co mi poví. „Když je člověk mrtvý, tak už se nikdy nevrátí domů. Už nikdy ho nikdo neuvidí, nikdo s ním nemůže mluvit. Jeho duše, víš co je to duše, to jsem ti vysvětloval, jeho duše opustí tělíčko a jde do nebe.“

„Co je to nebe?“

„To je místo, kam chodí duše, když je člověk mrtvý. Duše opustí tělíčko a jde do nebe, kde je to moc krásné, není tam žádná bolest, žádný hlad ani strach. Tělíčko zůstane tady a je uloženo v dřevěné krabici a schované pod zemí, aby se mu nic nestalo. Nahoru se dá ještě kamenná deska, aby bylo tělíčko opravdu v bezpečí. A aby se vědělo, čí tělíčko zrovna pod tím kamenem je, tak se tam dá ještě jedna deska, kde je napsané jméno. Takovému místečku se potom říká hrob, a když je více hrobů u sebe, říká se tomu hřbitov.“

„Duše maminky šla do nebe?“

„Ano. Její tělíčko je na hřbitově. Maminka je mrtvá, Olivere. Už nikdy se domů nevrátí.“

 

Pochopil jsem, o čem to táta mluvil. Marně jsem doufal, že se maminka domů vrátí, ale maminka je mrtvá, umřela, už se domů nevrátí a nikdy mě neobejme, nikdy mě nepohladí, nikdy mi nezazpívá, nikdy mi nedá pusu, nikdy už se mnou nepromluví! Už nikdy ji neuvidím!

   Utekl jsem do pokojíčku a rozbrečel jsem se. Brečel jsem, seděl jsem v koutě a držel jsem v ruce máminu barvičku na pusu, kterou jsem si schoval, když jsem s ní pomaloval tu paní na hlídání. Přišel za mnou táta. Sedl si vedle mě, zvedl mě ze země a posadil mě na svůj klín. Objal mě a houpal mě a já brečel a brečel. „My dva to spolu zvládneme, Olivere. Musíš být silný. Já jsem tu s tebou,“ šeptal mi do ucha. „Já chci mámu!“ vykřikl jsem. Táta mě k sobě přivinul a po chvilce se rozbrečel taky. Tak dlouho byla maminka mrtvá a táta mi to řekl až teď. Nikdy jsem tátu neviděl brečet a ani jsem ho neslyšel brečet, teprve až teď. Možná nechtěl brečet přede mnou, nebo chtěl být silný a nechtěl brečet vůbec.

 

Teď už vím, kde je moje maminka. Kouká se na mě z nebe. Maminko moje, promiň, že jsem tě tolik zlobil, promiň. Tolik mi chybíš!

Žádné komentáře
 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!