Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Malý Oliver Bourdon

5. kapitola

Dnes jsem se naučil důležitou věc – nelez tam, odkud se možná nedostaneš! Akční kapitola, ve které Olivera hlídá Chester! 


Noc u strejdy Chestera

 

Bylo odpoledne a já si hrál s hrací knížkou, která vydávala zvuky na letišti. Mám tuhle knížku moc rád, dal mi ji strejda Joe, můj spojenec. Přinesl mi ji jen tak, neměl jsem narozeniny a ani svátek, Vánoce byly ještě daleko. Na moje první Vánoce si ani moc nepamatuju. Byli jsme s rodiči u hodně lidí na návštěvě a ráno jsem zaspal, takže to nebylo nic moc. Ale druhé Vánoce už nesmím prospat!

   „Vážně tam musíme?“ zeptal se táta mámy. Oba dva seděli na pohovce a sledovali nudný film.

„Ano, musíme. Už jim to slibujeme půl roku, už tam fakt musíme,“ řekla máma a přepnula televizi na jiný program.

„Ale tvůj otec mě nemá rád. Celý večer do mě bude hustit, že jsem líný budižkničemu a že nemám pořádnou práci a podobné věci. Vůbec se mi tam nechce!“ postěžoval si táta. Kam se to chystají jít? Doufám, že mě nenechají doma samotného!

„Ty dvě hodiny přetrpíš, potom půjde spát. Máma tě má ráda, s tou problém není. Nebo ti vadí i možná budoucí tchýně?“

„Budoucí tchýně?“

„Dejme tomu, že si tě někdy vezmu za manžela, takže ano, budoucí tchýně.“

„Tu mám rád,“ řekl táta a usmál se na mámu. Pak si dala velkou pusu. Vážně by to nemuseli dělat přede mnou, je to naprosto nechutné se takhle oblizovat. Jasně, dávám mámě i tátovi pusu, ale normální, ale oni co dělají, to normální není. Fuj!

   Přestali se líbat a táta vstal z pohovky. Vzal mě a posadil do jídelní židličky a já tušil, že dostanu jídlo. A moje tušení bylo pravdivé, protože jsem od táty dostal jablíčko nakrájené na čtvrtky a to já mám moc rád. Pustil jsem se do toho a celé ho snědl. Mám už pár zubů, tak to jde lépe, ale bolí to, když rostou. To potom řvu bolestí a doopravdy, ale máma mi maže bolavá místa takovým chladivým gelem a je to trochu lepší. „Chester mi psal, že je na Olivera připravený. Prý vytáhli ze sklepa cestovní postýlku. Máme mu vzít jeho neoblíbenější hračku, a že už se moc těší,“ řekl táta a vrátil do kapsy telefon. S telefonem mě baví si hrát. Děláme s tátou a mámou haló a haló a potom dělám ohňostroj. Každý můj dotek se změní na barevné skvrny, to mě moc baví. „Tak super. Doufám, že ho Oliver moc nestrhá,“ řekla máma a vypnula televizi. Táta se zasmál a vyndal mě ze židličky, umyl mi ruce a pusu a zase mě pustil na zem.

 

Máma se oblékla do krásných šatů a potom si šla dát na obličej barvičky. Chtěl jsem, aby mi taky namalovala něco na obličej a tak jsem se snažil vylézt na její klín. „Au, Olivere, přestaň!“ řekla mi a utřela si černou skvrnu u oka. Zkusil jsem na ni vyšplhat podruhé, ale zase mě okřikla a znovu si utřela barvičku u oka. Když jsem to zkusil potřetí, pleskla mě přes zadek a vyndala mi látku jejích šatů z rukou. Nebolelo to, ale ani příjemné to nebylo. Spustil jsem tedy řev, aby věděla, že mi to není jedno.

   Do dveří vtrhnul táta. „Co se děje?“ ptal se a podíval se na mě, jak tam stojím a řvu. „Pořád po mně leze a já už se dvakrát šťouchla řasenkou do oka. Vem si ho a běž ho převlíknout a sbal mu tašku k Chezzovi.  Já se domaluju a můžeme vyrazit,“ řekla mu máma a táta jí poslechl. Vážně dělá všechno, co ona chce. Co třeba nějakej vzdor, táto? Třeba jako já, když mě posadí na nočník, to se rozeřvu a řvu a řvu do té doby, než mě z něj sundají a potom teprve se vyčůrám na koberec. Nebudu prostě čůrat do nočníku! Ale za to vždycky dostanu vynadáno.

 

„Ahoj, Olivere!“ přivítal mě strejda Chester. Zamával jsem mu na pozdrav a máma mě strašně chválila.

„Mlíko má v tašce, tak mu dej pak šest lžiček do té odměrky, zajel to vodou, promíchej a ohřej to. Dej mu to do flašky a dej mu to, až ho uložíš do postýlky, usíná u toho. Teď chodí spát kolem deváté, protože mu rostou zuby. Taky kvůli tomu brečí, tak kdyby nemohl usnout, namaž mu dásně gelem, co je v přední kapsičce. A taky…“

„Sofie, myslím, že to zvládnu.“

Máma mi dala pusu a řekla mi, že se vrátí a potom nasedli do auta a odjeli. Když jsem je takhle viděl odjíždět minule, zapomněli na mě a nechali mě u supermarketu, takže doufám, že se opravdu vrátí!

 

„Tak, Olivere, když kocour není doma, myši mají pré!“ řekl mi strejda Chester a položil mě na koberec. „Jsme tu sami. Teta Talinda vzala všechny na víkend ke svým rodičům na chatu.“

Škoda, myslel jsem, že se tu uvidím s Tylerem. Strejda se začal hrabat v mojí tašce a vyndal mi můj míček, který mám tak rád. Poslal mi ho po zemi a já ho zahodil, on pro něj došel a znovu mi ho dal. Házel jsem ho naschvál mimo, aby pro něj musel chodit, byla to velká legrace. „Kde je ten Oliver?“ ptal se strejda Chester a zakrýval si obličej rukama. „Tady je!“ zvolal, když si odkryl obličej. Nechápu smysl téhle hry, když on stejně ví, kde jsem. Rozhodl jsem se, že se mu schovám tak, že mě opravdu nenajde tak snadno. Vždycky, když si zakryl obličej, jsem popolezl kousek od něj směrem k chodbě a potom jsem se mu vytratil z očí. V chodbě jsem si všiml, že jsou pootevřené dveře ven. Podíval jsem se ven, ale nešel jsem tam, byla by mi zima. Místo toho jsem zalezl do koupelny, kde byly také otevřené dveře a uviděl jsem perfektní schovku. „Kde je ten Oliver?“ slyšel jsem strejdu Chestera trochu hlasitěji, takže už mě asi hledá. Vlezl jsem tedy do pračky a přivřel za sebou dvířka, která se zaklapla, a čekal, až mě najde.

   Slyšel jsem ho, jak na mě volá a chodí kolem koupelny. „To snad ne! Doufám, že nešel ven!“ uslyšel jsem dveře, a jak sešel po schůdkách a potom, jak na mě volá, ale já nevylezu!

 

„Olivere, jestli jsi tady, prosím tě, vylez! Hledám tě už hodinu!“ křičel strejda Chester a znělo to divně. „Olivere! Fakt to není sranda!“ Ale je! Znovu jsem slyšel kroky a dveře a volání venku. Musel jsem se v duchu smát. Strejda Chester halekal venku, zatímco já jsem si hověl v pračce. Už tu v koupelně byl, ale nenašel mě.

   Začínal jsem být unavený a hladový, ale nechtěl jsem si kazit zábavu. „Do prdele! Do prdele! To snad není možný!“ křičel strejda Chester a mě začalo docházet, že to opravdu není sranda. „Haló, Chester Bennington, ztratilo se mi dítě. Zjistil jsem, že byly otevřené dveře od domu a nemůžu ho nikde najít. Není moje, hlídám ho kamarádovi. Asi mě zabijou oba dva!“ Strejda Chester asi někam telefonoval. Potom jsem znovu slyšel dveře, prásknutí dveřmi a potom bylo ticho. On odešel!

   Chtěl jsem vylézt z pračky a jít za ním, ale nemohl jsem dvířka otevřít. Byl jsem v pasti! Snažil jsem se ještě chvíli, ale bylo to marné. Byl jsem zoufalý a začal jsem brečet.

 

Nevím, jak dlouho jsem tam brečel v tom stísněném prostoru, ale potom se otevřely dveře do koupelny a dovnitř vešel strejda Chester. Musel se teda zase vrátit domů. Když mě uviděl, okamžitě otevřel pračku a vytáhl mě ven. Vzal si mě do náruče a složil se na zem, opřel se o vanu a rozbrečel se. „Tohle mi nesmíš dělat!“ pokáral mě a tisknul mě k sobě. Brečeli jsme oba dva, já hladem a on štěstím. On potom někam volal a říkal, že mě našel a potom se sebral ze země, utřel si slzy a šel mi udělat mléko. Položil mě do postýlky, dal mi lahvičku s umělým prsem a já to všechno vypil. Usínal jsem. 

 

Dnes jsem se naučil důležitou věc – nelez tam, odkud se možná nedostaneš!

 

 

Žádné komentáře
 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!