Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Koncertní report

R e p o r t   1 2 . 6 . 2007

- B l i n d s i d e ,  3 0   S e c o n d s   T o   M a r s , L I N K I N    P A R K    A n e b   j a k   j s e m   t o   v i d ě l a   j á -

wrriterka BreakingTheHabit

Konečně jsem se dostala k tomu, popsat moje zážitky z koncertu skupiny, která má v mým srdíčku zvláštní místo. Možná to zní trochu lacině, ale LP vděčím za hodně, ale to tu teď nebudu rozepisovat.  =) 

Když tu byli Linkin Park poprvé, prošvihla jsem je. Nebo spíš rodiče usoudili, že 13 let není dostatečnej věk. Ale teď jsem dostala druhou šanci a tu jsem se rozhodla nepropást.
 
12. 6. 2007 jsem se vzbudila s mravenčením v břiše a s vědomím, že dneska je ten velkej den… Den D, kdy uvidím svoje největší hvězdy na mým hudebním nebi. Ten den toho se mnou moc nebylo. Celej den jsem přemýšlela, co se změnilo od doby, kdy jsem LP poznala a od doby, kdy tu byli naposled. Byla jsem nervózní, byla jsem nemocná, ale byla jsem šťastná.
 

Před Sazka Arénou mi spadla čelist. ,,Tak takoví jsou praví LPfans v Čechách,“ říkala jsem si v duchu a přitom si vzpomněla na můj poslední koncert. O týden a něco dřív jsem byla na MCR. S tím, co jsem právě sledovala naprosto nesrovnatelná akce. Úplně jiná skupina lidí, opravdoví fans, ne ti, co znají jen MTM (což se mi během večera potvrdilo hned několikrát). 

Nehodlám tu popisovat každej krok, kterej jsem v aréně udělala, takže ve zkratce:

Dorazili jsme asi hodinu před začátkem. Když jsme se dostali dolu pod podium, překvapilo mě, že tam není tolik lidí, kolik jsem jich očekávala. Dopředu jsem se po předchozích zkušenostech z kotle (a hlavně taky kvůli mojí angíně) moc necpala a v poklidu čekala, až to všechno začne. Ve tři čtvrtě na osm nastoupili Blindside. Do tý doby pro mě naprosto neznámá skupina stejně tak jako pro 99% lidí okolo. BS mě příjemně překvapili. Stylem něco mezi Ademou a Deftones, takže jejich tři čtvrtě hodiny trvající vystoupení jsem si docela užívala. V pauze mezi před-kapelami nám bylo sděleno, že po vystoupení 30STM bude jejich autogramiáda. Super, říkala jsem si. 

30STM přišli necelou čtvrthodinku po předchozích Blindside. Na rozdíl od nich tu byl větší počet lidí, kterým tahle kapela nebyla neznámá. Já tuhle skupinu poslouchám asi od ledna 2007, takže na jejich vystoupení jsem se těšila. Jenže chybička se vloudila. Zvukař byl asi naprostej amatér, takže zpěvákovi moc rozumět nebylo. 30STM hráli tak půl hodiny. 

Pak jsme se teda odebrali s kámošem na výše zmíněnou autogramiádu. To jsem, ale netušila, co mě čeká. Představte si chodbu širokou asi 5 metrů (možná míň, možná víc – můj odhad je dost pofidérní), kde je dav lidí. A teď si představte, jak to vypadá, když ten dav začnou zprava tlačit na polovinu šířky chodby. Tak takhle to asi vypadalo. S tím, že se projevil typickej lidskej (a řekla bych že i českej) hyenismus, kde se každej tlačil dopředu jen, aby tam byl co nejdřív. Pořadatelé to absolutně nezvládali, řvali po lidech, aby se posunuli dozadu, nebo autogramiádu zrušej. Proběhlo několik pěkně sprostejch slov a já jsem se začala modlit, abych to vůbec přežila. A to jsme byli relativně vpředu. Za chvíli se dav konečně trochu uvolnil a my jsme se dostali dopředu. Setkání se zpěvákem a kytaristou 30STM bylo příjemný. Oba se usmívali na všechny fanoušky, mně zpěvák podal ruku a poděkoval mi za skvělou show. Prostě co víc si může člověk přát. =)
 Vrátili jsem se pod podium asi pět minut před začátkem LP. Následující hodinu a půl jsem prožila jako v transu.

To, co se dělo je nepopsatelný. Ta atmosféra se nedá vyjádřit písmenky. Na úvod One Step Closer a hned největší překvápko – Chester zpívá jako nikdy. Jak to ten chlap, sakra, dělá? Navzdory předcházejícímu šílenýmu zvuku předkapely, zvuk Linkin Park neměl chybu. Alespoň tam, kde jsem stála já – tzn. někde v posledních řadách předního stání. Dav nedostal šanci se nadechnout a hned spustili Lying From You a Somewhere I Belong. Pak Mike říkal něco v tom smyslu, že jsou tu po druhý a že je to cool a pro ty, co jsou na jejich koncertu poprvý, tak že na jejich koncertech se zásadně stojí.  =) Pak načali první desku songem No More Sorrow – mojí nejoblíbenější z MTM. Celá hala byla na nohou. Tady se poprvé ukázali opravdoví fans. Všichni zpívali (někteří dokonce i rapovali) starý pecky i nový texty. Následoval návrat přes Pepercut a Points Of Authority do doby debutu Hybrid Theory, až do dob Meteory dvojblokem Don´t Stay a From The Inside s mezi-songem Given Up. Doteď nechápu, jak Chazz dokáže zpívat pomalejší písničku a vzápětí uřvat něco takovýho, jako refec Given Up. Než jsem se nadála, byla půlka koncertu pryč. Druhou půlku začali písničkou Leave Out All The Rest. Na jejich “Galaxy in the air“ asi nikdo nezapomene. Šlo o to, že při prvních tónech týhle písničky nás Chester vyzval k zapnutí světel na mobilu. Stála jsem tam uprostřed toho všeho a jenom pozorovala, co se děje kolem mě. Přišla na řadu ta pomalejší a klidnější část koncertu, kdy Chester navázal songem Numb. Opakovat, že zpívala celá aréna je zbytečný, protože všichni zpívali celou dobu. Nicméně skončilo Numb a pro mě přišlo druhý překvápko. Na podiu zůstal Mike za piánem a Chester. Začalo Pushing Me Away. Jestli znáte tu verzi z Live In Texas, tak na ní zase zapomeňte. To je jen slabej odvar toho, co předved Chazz v Praze, to mi věřte! PMA přešlo plynule k Breaking The Habit a po akustickým úvodu se na stage vrátil Rob, Brad, Phoenix a Mr. Hahn. Show pokračovala dál peckou In The End. Při týhle písničce jsem se poprvý za večer otočila na tribuny, který se změnily na takovej druhej kotel. Čím dál, tím víc se blížil konec koncertu songy Crawling a Bleed It Out. Při tom posledním zmíněným všichni začali skákat a tleskat stejně jako v úvodu studiový verze. Pak zhasly světla a LP se ztratili z podia. Publikum začalo skandovat o přídavek. Když se nic nedělo, lidi na tribunách začali dupat. Připadla jsem si, jako by nás někdo zvenčí bombardoval. To LP přimělo, aby se vrátili. Začali trochu pomalejší věcí. Podle Mikea to nejlepší, co kdy LP natočili – The Little Things Give You Away. No, nevím, jestli nejlepší, každopádně v tu chvíli jsem si přála, aby ten koncert nikdy neskončil. BTW při tomhle songu stál za mikrákem i Phoenix… jj, čtete správně. V první chvíli se mi zdálo, že snad špatně vidím a řeknu vám, že si to docela dává.  =) Potom první singl z Minutes To Midnight – What I´ve Done. Bomba! A pak přišla poslední písnička. Faint. Podle mě nejlíp zvolenej konec (jasně, že nejlepší by byl vůbec žádnej konec, ale tak v rámci možností =) 
Kapela se rozloučila s fans a odešla do backstage. Konec byl jako rána kladivem. Od tři čtvrtě na osm do půl dvanáctý jsem proskákala a prokřičela. Celou dobu jsem byla relativně v pohodě, ale jakmile přišel konec, všechno to na mě padlo. Začaly mě příšerně bolet nohy a škrábat v krku.
 

Když to shrnu – koncert byl to nejlepší, co jsem zatím měla možnost vidět a slyšet a myslím, že to jen tak něco nepřekoná. Linkin Park mají v Čechách silnou základnu věrnejch fans, takže se tutově znovu vrátí. Tím jsem si jistá!


M ů j   d e n - wrriterka Sugar

15:00

Hmm, jsme zde. Už se na to těším, přece jsem v Praze, před Sazkou a čekám na koncert LP. Ano já jdu na koncert LP, skoro neuvěřitelný ale je to tak. Já a Peťka. Teda to já znamená Barča, stačí Mamlas, těší mě… ééé moc odbočuju.
Fajn ale musím si zakouřit jinak to nevydržím. Cigareta!

15:30
Nuda!
Hódně lidí všude kolem!
Přesouváme se blíž ke vchodům

16:03
Z nudy mi Peťka dělá dred

16:59
Už jich mám asi šest nebo sedm…

18:11
Otvírají se dveře…

18:19
Prošly jsme kontrolou, měli jsme štěstí, že jsme se postavili s té strany kde se to otvíralo jako první. Běžíme ke schodům, dolů…

18:33
Hecuje nás tu nějaký americký černo-černý černoch. Otvírají se další dveře a pouštějí nás do haly.

18:36
Poprvé jsme ztratila Peťku.

18:38
Už jí mám zpět!

18:39
Jsme přímo pod pódiem, no fakt, už tu bylo plno lidí a my už jsme tu!!! Hustý!!
Chci cigaretu, hmm, pozdě…

19:00
Čekám…

19:15
Nuda…

19:35
Pořád nuda

19:59
Blinside….
Ano první předkapela, parádní. Líbí se mi ty jeho skoky… jako zpěvákovy..
Hmm, mám na co vzpomínat..

20:36
Končí… ještě poslední „Good Bay“ a jsou pryč.

20:43
Znova se čeká….

20:50
30 second to Mars… no přiletěli na pódium…

21:03
Blinside, já je chci zpátky…
Ti byli lepší.

21:27
Seskočil s pódia a běží naproti mně. Prý jsme se ho poprvé dotkla ze všech :D
Jinak skočil na zábradlí a nějak jsem se ho chtěla chytit a lupla ho zadku. No, Peťka byla trošku za mnou tak ho praštila přímo do citlivého místo. No přišlo mi divné proč tak od nás rychle šel…

22:06
Zkončili!! Tralala , lala, la!!

22:15
Čekáme na LP, a ono mi nedochází, že příjdou…

22:30
Pořád tomu nevěřím!!

22:48
Mám pocit, že nepřijdou.
A pořád mi to nedochází, asi jak jsem byla malá první co jsem viděla byla gumová podlaha v porodnici, to jak jsme jim spadla…

22:59
JOE!!!
-
-
-
BRED A PHOE!!
-
-
-
ROB!!
-
-
-
-
CHAZZY!!
-
-
-
MIKE!!!!!!

22:02
Všichni křičí, řvou, skáčou, skandujou a já? Tupě stojím a koukám s otevřenou držkou a dokonce!! Dokonce už věřím a došlo mi to!

22:06
Mike se tváří velice povýšeně a velice nasraně! Já věděla, že je divný!

22:09
One Step Closer!

22:30
Nemám hlasivky, ztratili se někde vzadu!
Ale i přes to křičím!!
22: nevím
Mike si skočil pro svítidlo, protože ho viděl u jednoho chlapíka co byl na pódium.

22:nevím (ale později než před tím)
Mike s tím svítí všem do ksychtu! Hovado!

23:27
Doznívá Faint, nevěděla jsme, že na živo to bude tak velký zážitek !!!!

23:34
Lidi se rozcházejí! Musíme počkat až se to uvolní když jsme byli úplně vepředu.

23:40
Už míříme ven…
Jsme v transu…
Cigareta!
>>>takže, děti a dospělí, toto je popravdě psaný (eh?) příběh, s mého dne, 12.6 2007. jen chci říct berte z rezervou ten čas… to už si moc nepamatuju tak to tam střílím jak se mi chce. Ale tak nějak přibližně časově to bylo…. Ps.:vážně ani jedna věc není vymyšlená<<<
R e p o r t   o   k o n c e r t u   L i n k i n   P a r k    1 7 .  č e r v n a   0 8 - wrriterka Kenji717
Bylo 17. června 2008 a já měla pocit, že budu mrtvá. Bylo totiž čtvrt na sedm a já už jsem musela odcházet z domu, abych v sedm hodin stihla autobus do Brna. Sice jsem jela s mamkou, ale náladu mi to až zas tolik nekazilo. Měl to být totiž nejlepší den mýho života – koncert Linkin Park! Když tady byli poprvý, byla jsem ještě prcek a o loňský rok jsem to nějak prošvihla. Proto jsem se teďka těšila jako na nic jinýho.

Autobus společnosti Student Agency byl opravdu pohodlný. Stewardka nám rozdala sluchátka, pustila film a roznášela horkou čokoládu (mňam!), takže cesta ubíhala v pohodě. O něco horší už bylo zjištění, že zhruba v polovině cesty začalo pršet. Doufala jsem, že co nejdřív přestane, protože koncert pod širým nebem by v dešti za moc nestál – a i kdyby, rozhodně by si ho člověk tolik neužil. Mezi přeháňkami jsme nakonec po dvou hodinách – přesně v 09:05 – dorazily na brněnské autobusové nádraží a vydaly jsme se směrem do centra. Pořád drobně pršelo, ale naštěstí přestalo asi po čtvrt hodině. Musím přiznat, že Brno bylo plné plakátů a různých upoutávek, dokonce obří plakát na budově TESCA, který byl vidět hodně daleko. Náladu mi to jenom zlepšovalo.

Po krátké obhlídce centra – které je teda o hodně menší než to pražské, ale obchody má vesměs stejné – se mamka rozhodla, že se chce podívat na hrad Špilberk. No co, nezbývalo mi než jít s ní. Naštěstí to bylo aspoň kousek od centra a měli zavřeno :). To už bylo skoro poledne, a tak jsme se vydaly najít něco, kde bychom si daly oběd. Po dalším okruhu centrem jsme nakonec zakotvily na náměstí.

Jenže i potom zbývalo do koncertu strašně moc času. Já jsem měla jít na meet&greet a tak mi bylo jedno, kdy tam přijdu a mamka se mnou šla spíš jako doprovod, než že by chtěla opravdu něco vidět, a tak nám přišlo zbytečný tvrdnout tak dlouho před Velodromem. Nakonec jsme zašly ještě do centra Vaňkovka na kafe a pak jsme konečně jely tramvají číslo 1 směr Velodrom.

Před oběma vchody už bylo docela dost lidí, takže jsme si vybraly ten, kde se dalo aspoň sedět na trávě. Bylo docela vedro a před náma byly ještě dvě hodiny čekání. Pak jsem dostala smsku od Andy, že je konečně tady, a rozhlížela jsem se po ní – byly jsme domluvené, že se sejdeme. Nakonec jsme se ale jenom pozdravily a pak už vlastně neviděly.

Asi hodinu před začátkem koncertu se začalo pouštět dovnitř a já se snažila najít někoho, kdo jde taky na meet, abych nešla sama. Díkybohu se mi podařilo najít skupinku asi osmi „LPUčáků“ se kterými jsem pak zůstala. Celkem brzo jsme si vyzvedli náramky a pak už jsme jenom čekali.

Přišel pro nás jeden z bodyguardů – mám pocit, že George se jmenoval. Nejdřív se nás zeptal, jestli mu všichni rozumíme, když mluvil pomalu anglicky, ale stejně stál pro jistotu opodál jeden z českých organizátorů. George nám tedy udělil několik pokynů co můžeme a co nesmíme. Mezi nimi bylo třeba to, že se se členy skupiny nesmíme fotit, že si s nima můžeme jenom potřást rukou atd. Pak nás odvedl do klubu Favál, kde se M&G konalo a nechal nás zase čekat. Mezitím jsme se ještě s třemi dalšími holkami bavily o všem možném. Když už jsme ale čekaly dost dlouho – už hrála předkapela – tak jsme se začaly samy sebe ptát, co se děje. Že by se Chester tak dlouho převlíkal? Nebo že by snad konzumovali okurky z Ruska? (poznámka k jednomu videu z M&G z Ruska, kde někdo přinesl členům skupiny sklenici okurek) V tom povídání jsme si ani nevšimly, že na nás za sklem zírá Joe. Až když jsme si ho všimli, začali jsme na něj mávat, ale než většina z nás stačila vytáhnout foťák, už zase odešel. Pak už pro nás konečně přišel George a začal nás po skupinkách (cca 7 lidí) pouštět dovnitř.

Všichni seděli za stolem s nějakým červeným ubrusem. První jsem si všimla – samozřejmě – Mika, trochu vykukoval přes stůl, jestli už jdeme a úúúžasně se usmíval. Až po chvíli mi došlo, že ještě před ním sedí Brad. Brad vypadal snad ještě hubenější než normálně, možná za to může i to jeho velký háro. Podala jsem nějakýmu černochovi svůj obrázek na podepsání a šla podél stolu. Mike se na každýho z nás usmál s milým „Hi.“, ale to bylo všechno. Hned vedle seděl Joe. Tak nějak jsem měla pořád v plánu koukat na Mika, ale Joe na mě začal mluvit, takže mě donutil se soustředit. „Hey, how are you going?“ slyšela jsem vedle sebe, takže jsem odpověděla první, co mě napadlo: „Fine, thanks.“ Jenže on pokračoval. Chvíli jsem se snažila vnímat, ale pak jsem ze sebe dostala „Sorry, but I didn’t understand you.“ Nějak se zaksichtil a už se díval pryč. To už jsem stála před Phoenixem – který měl na hlavě roztomilej klobouček – a Robem a nakonec taky před Chesterem. Až tady mě napadlo, že bych vlastně mohla fotit, ale podařila se mi jenom jedna malá rozmazaná fotka, protože do mě strčil bodyguard. Když jsme se všichni dostali zpátky, odvedl nás George zase zpátky a pustil nás mezi lidi, čekat na koncert. Už bylo dávno po předkapele a teď byli na pódiu technici a k tomu hrála z reprobeden hudba – docela bych se vsadila, že ji vybíral Mike, protože to byl téměř samý hip-hop.

Ale pak se konečně dostali na stage. Nejdřív jsme viděli, přišel nahoru Mr. Hahn a Rob a potom už naběhli všichni ostatní a spustili prodloužené intro k One Step Closer. Už v tu chvíli všichni křičeli, pískali a skákali. Byla jsem mezi nima :). One Step Closer byl na začátek úplně skvělej. Jedna z písniček, kterou zpíval celý Velodrom, úžasná byla hlavně část Shut Up... a pak plynule navázali na další písničku. Takhle šel koncert dál, zastavím se spíš u písniček který mě něčím zaujaly... byla to třbe Points Of Authority – zvláště část, kdy místo první sloky rapoval Mike začátek In Stereo z dílny Fort Minor. Hned po ní bylo Reading My Eyes. To byl jeden ze songů, který znalo na Velodromu dost málo lidí. Bylo to takový...zvláštní ticho. Dalším naprosto skvělým zážitkem byla Given Up. Slyšet Chazzyho v některých partech naživo je úžasný... tohle by asi moc lidí nedokázalo. Asi nejlepším songem vůbec ale byla Numb. Znali ji všichni, zpívali ji všichni, křičeli všichni, skákali všichni... Naprosto skvělá atmosféra a kousek, kdy jsem myslela, že je po mně – hlasivky jsem cítila až na jazyku, bolely mě nohy, ale stejně jsem neměla sílu ani chuť popojít kousek dál z bláznícího kotle nebo přestat podporovat Linkiny. Hned po Numb byla The Little Things Give You Away. Chesterův skvělý výkon, stejně jako později při Pushing Me Away jenom s piánem... a po takových peckách, jako Given Up nebo No More Sorrow... Velodromem svítila světýlka mobilů a dav se jenom tak „přeléval“...no prostě úžasná balada. Musím se vyjádřit i k Breaking The Habit – zvlášť, když už končila, tak najednou hrála hudba dál a všichni zpívali dál...jenom Chazzy ne. Fanoušci zpívali poslední refrén...nedá se to popsat slovy, protože kdo tam nebyl, nepochopí. Jenže pak přišla Bleed It Out a po ní najednou všechno zhaslo.

Chvíli se nic nedělo, ale pak začali všichni skandovat „Linkin Park“. Jenže oni nešli. Vážně jsem si myslela, e už skončili a nic nebude, když se zase rozsvítila světla. Poslední tři kousky bylo Pushing Me Away jenom s piánem, What I’ve Done a Faint. A pak už opravdu zmizeli.

Zdálo se mi, že to uteklo tak strašně rychle, měla jsem strašnou radost, ale zároveň se mi chtělo brečet že už je to pryč. Chtěla jsem jít znova a pak ještě jednou... Prostě pořád. Jenže to nešlo a všechno to skončilo. A mě vlastně pořádně ještě ani nedošlo, že jsou opravdu tady a já je vidím, že jsou to opravdu oni...

Celou cestu ve vlaku jsem z toho byla taková...divně melancholická. I teďka, když si pustím záznam, mám z toho divný pocit, že už je to pryč, že to třeba bylo naposledy co jsem je viděla, že už se to nikdy nebude opakovat. Ale nikdy bych neměnila a vždycky bych šla znova.

Domů jsem se dostala v pět ráno, byla jsem celý den na nohách, ale za ten zážitek to stálo. A jsem rozhodnutá – co nejdřív, jak budou tady nebo někde poblíž – v Německu, v Rakousku, v Polsku – tak jdu hnedka znova. A budu mít lístky od prvního dne, kdy se dají koupit... a snad z toho budu mít znova úžasnou vzpomínku, na kterou nikdy nezapomenu...
R e p o r t   o   k o n c e r t ě   L i n k i n   P a r k - autorka Mikewa
Koncert Linkin Park v Brně byl nejlepší událostí, která mě prostě dostala do rauše. Šíleně jsem se těšila na Mikea, kterej to podle mýho očekávání dost dobře rozjel. Bohužel si nijak nepamatuju předkapelu, protože jsem děsná nervózistka a první část jsem téměř se zavřenýma očima a děsným nutkáním pozvracet se, opírala o kámoše a z hluboka dýchala, což šlo velmi těžce. Ale na hlavní část jsem už byla celkem fit a když se Mike zahleděl z hlediště, tak tutově zaměřil můj vášnivý pohled. Kámoši říkaj, že ne, ale já jsem si jistá, že ano. Koncert byl báječný. Prostě zážitek na celej život a vůbec mi nevadilo, že jsem před koncertem s kámošema čekala několik hodin.

Chester byl jak drak a při jeho nejlepší písničce jsem skoro brečela, protože to bylo tak strašně sužující a skoro jako bych s ním soucítila. Líbilo se mi, jak Mike komunikoval s publikem a pořád dělal perfektní šou. Strašně jsem si přála bejt s ním před i po koncertě, ale to prostě normální fanoušek nemá v malíku. Dozvěděla jsem se, že je s ním prý i Anna, která na něj čeká v zákulisí, ale je možný, že to byly jen fámy, který se hnaly tou masou, co Linkin Park fandila ze všech sil.

Moc jsem si nevšimla Roba, asi že jsem víc sledovala Mikea a křičela z plnejch plic, pro tenhle úžasnej zážitek, ale oba kytaristi byly super. Ukázali, že na to fakt mají. Nikdy jsem si nemyslela, že muzika Linkin Park bude znít živě ještě mnohem líp než na cd.

 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!