Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Ostatní

Zrůda

Wrriterka: ANUŠKA
* Akční story ; CZ
Krátký příběh s emotivním dějem. Hlavní hrdince ve škole přezdívají Zrůdo... Nemá kamarády, až do dne, kdy přijde nový žák Chester a ten se stane jejím kamarádem. Jenže ona si ho oblíbí trochu víc, než jen jako blízkého kamaráda... 


Ach jo... A zase je tu začátek nového školního roku. Do třídy nám přibyl nějakej novej kluk. Prej se jmenuje Chester Benna... Benne... jo,už vím... Bennington. Nemám žádný kámošky a v lavici sedím sama. A tak,protože nikde jinde už není volný místo,posadila úča Chestera ke mně.

Vypadá docela nervózně.

No, popravdě se mu ani nedivím. Pokud to není nějakej grázl, tak to v téhle třídě bude mít dost těžký (stejně jako já).

„Ahoj,'' pozdraví mě.

Taky ho pozdravím a přidám i úsměv.

Jako grázl nevypadá – spíš jako nějakej šprt. Docela slušnácky oblečenej a nosí brýle.

Kluci z naší třídy jsou pěkný hovada.

Myslím, že kvůli těm brýlím bude mít ještě problémy.

No, jak kdybych to neříkala.

O přestávce už na Chaze doráželi. Vzali mu brýle a dost na tom, že byl bez nich skoro slepej, ještě mu podkopávali nohy a pořád se mu smáli.

Bylo mi ho líto a snažila jsem se mu pomoct.

Na Marka, kterej zrovna držel Chesterovi brejle jsem začala řvát, at´ mu je okamžitě vrátí a snažila jsem mu je vzít a tak...

„Drž hubu, zrůdo! Neplet´ se do toho a radši si jdi vymačkat jebáky!" zařve na mě.

Vrazila jsem mu jednu do té jeho hnusné držky a on mě chytil a snažil se mi to oplatit.

Naštěstí do třídy vletěla učitelka a rozehnala nás.

„Díky, že ses mě zastala..." poděkuje mi Chester, když si sedáme do lavice.

„Není zač..."

„Ale je... Jak se vlastně jmenuješ?" zeptá se mě.

„Ehm... Nancy..."

Zazvoní na hodinu a do třídy hned vletí ,Ovčí Vlna' – naše třídní.

Říkám jí tak, protože má takový divný vlasy, jako ovčí vlnu a vůbec... prostě mi připomíná ovci. Hned začne vést přednášku o nevhodném chování o přestávce a všem klukům (kromě Chestera) a mě dá poznámku! MNĚ! Prej, protože mě učitelka česáku viděla, když jsem Markovi dala do držky. To, že jsem se jen zastávala Chestera nikoho nezajímá… to je teda spravedlnost!

Kouknu se směrem k Markovi a ten na mě vrhá vražedný pohled. Vím, co to znamená – někde si na mě i s tou jeho partou počká...

Jdu domů. Jako vždycky procházím jednou starou uličkou, kde skoro nikdo nechodí.

Najednou se přede mnou objeví Mark a jeho parta. „Tak tady seš, Zrůdo!" vykřikne. Zrůdo! Takhle mi kromě rodičů a ted´ už i Chestera říká každej!

Začnu utíkat, co nejrychleji umím, ale vzhledem k tomu, že moc rychle běžet neumím, za chvilku mě dohoní a začnou mlátit a kopat...

Řvu o pomoc, ale jak to tak vypadá, nikdo mě neslyší. Už nemám sílu, dál se jim bránit, mám pocit, že umřu, když mě najednou přestanou kopat a já uslyším, jak někdo z nich vítězně zařve: „Á…, hele,brejláč! Přišel jsi Zrůdě na pomoc?“ začnou se smát.

„Nechte ji bejt! " zařve Chester a potom ho začnou mlátit místo mě.

Nejsem schopná ani se pohnout, můžu jen pozorovat, jak Chestera mlátí...

Ne, ne, ne... na tohle se nevydržím dívat... zavřu oči...

 

Zrůda

 

„Á... kde to jsem?" Uvědomím si, že ležím v nějaké posteli v nějakým bílým pokoji. Potom si uvědomím, že jsem v nemocnici a bolí mě celý tělo.

Najednou se otevřou dveře a do pokoje vejde nějakej kluk, kterýho jsem ještě nikdy neviděla.

„Jé ahoj... tak konečně ses probudila. Jak ti je?" vyhrkne na mě.

Jen na něj nechápavě čumím.

„Jé, promiň... jsem se zapomněl představit. Já jsem David."

„A... aha... já jsem Nancy..." pípnu nesměle. „Ehm... co tu vlastně dělá? Ehm... a co já tu vlastně dělám?" zeptám se.

Začne mi vyprávět,jak šel kolem parku a najednou uslyšel řev a volání o pomoc, jak Mark a jeho parta potom zdrhli, jak nás tam našel a potom zavezl do nemocnice... a tak...

„kde je Chester?" přeruším ho.

„Myslíš toho druhýho, jak ho zmlátili?"

„No, přesně toho... tak kde je?! Co je s ním? Je v pořádku?"  Vyvalím na toho Davida spoustu otázek.

„No, leží ve vedlejším pokoji, doktoři říkali, že je na tom asi tak stejně, jak ty, no, možná i o trochu líp..."

„Chci ho vidět," řeknu. „Hned," dodám ještě a už se hodlám zvednout z postele a jít za ním, jenže zjistím, že to tak snadno nejde. Celý tělo mám bolavý a nejsem schopná sama se pořádně udržet na nohou.

„Hele, myslím,že bys mněla ještě odpočívat..." řekne David.

Je mi to jedno a dál se snažím.

Na konec mi David pomůže a odvede mě do Chesterova pokoje.

Chester leží v a spí.

David mně posadí vedle jeho postele.

Chaz má na sobě spoustu modřin a jizev, stejně jako já.

Rukou se dotknu jeho potlučené tváře, potom otevře oči a pokusí se o úsměv. „Chazzy! Jak se cítíš? Bolí tě to moc?" starám se.

„Ale to bude v pohodě..." vysouká ze sebe. „Kde to vlastně jsme?“

Řeknu mu o všem, co jsem se dozvěděla od Davida...

Zrůda

 

Po nějaké době nás pustili z nemocnice domů.
Když jsme s Chesterem přišli do školy, dozvěděli jsme se, že od nás ze třídy odešla jedna holka a místo ní přišla jiná.

Jmenuje se Daisy a jak to tak vypadá, bude to stejná nafintěná, umachrovaná káča, jako ostatní holky z naší třídy.

Když jsem procházela vedle lavice, kde si špitala s Amy, zaslechla jsem něco z jejich rozhovoru. „Hele, vidíš? To je ona - Zrůda, víš jak jsem ti o ní říkala... Nikdo se s ní nebaví, jen brejláč. Jsou oba postižení..." pomlouvala Amy a potom za mnou ještě obě zavolaly: „FŮJ!"

Krávy.

Dělám, že je neslyším, přece se kvůli nim nebudu zbytečně rozčilovat.

Chester sedí v lavici a upřeně něco pozoruje.

Vystopuju jeho pohled - Daisy! Mám špatný tušení... „Chestere?!"

Nevnímá.

„Chestere!" zkusím hlasitěji.

Pořád nic... vůbec se nehýbe ani očima...

Mám pocit, že je zhypnotizovanej nebo co.

„Sakra, Chestere! " zařvu mu do ucha a rukou mu přitom mávám před očima.

„Co... co... co je? " zakoktá se.

„No, já jen, abys ji nepropálil očima..." ušklíbnu se.

 

Zrůda

 

Jsme s Chesterem v mém pokoji a já se mu snažím vtlouct do hlavy matiku. Bereme zrovna látku, která mu moc nejde a tak mě poprosil, jestli bych mu to nějak pořádně nevysvětlila. No, já se tady snažím a on mě vůbec nevnímá!!

Kouká někam do blba.

„Chestere? Můžeš mi zopakovat, co jsem teď řekla?" Už si připadám, jako naše třídní... „Haló? Slyšíš mě?" Zatřesu s ním.

„A... jo... co je?" vysouká ze sebe konečně.

„Co to s tebou poslední dobou je?"

„Ehm... se mnou? Nic... vlastně. Hele, já ... potřebuju se někomu svěřit ... a ty seš moje nejlepší kamarádka... tak bych se ti chtěl svěřit..." Leze to z něj, jak z chlupaté deky.

„Tak dělej, povídej, vo co de?"

„No... víš... Daisy..."

Už mi začíná docházet o co jde.

„Já… asi jsem se do ní zamiloval," vypadne z něho konečně.

Tušila jsem to, už když se na ní ve škole tak díval. Mám, co dělat, abych se před ním nerozbrečela... nevím proč... možná… nechtěla jsem si to přiznat, ale myslím, že k němu cítím něco víc, než jen jako k nejlepšímu kamarádovi. Srdce mi krvácí, ale snažím se to na sobě nedat znát. Kdysi jsem někde četla: ,život je velké jeviště, na kterém musíš hrát, i když tvé srdce krvácí, tvá tvář se musí smát' a touhle větou se snažím řídit.

„Ehm... ty z toho asi nejseš moc nadšená, jak vidím..."

No, to bych řekla! To, že do mě se nikdy zamilovat nemůže, bych už nějak překousla, ale to že miluje takovou kachnu, jako je Daisy... Nebude ho chtít... zlomí mu srdce... vím to... zbytečně se kvůli ní bude trápit...

„Hele, já vím, že si o ní myslíš, že je stejná, jako ostatní z naší třídy..., ale není! Možná se tak někdy chová, ale to jen kvůli tomu, aby se s ní ostatní bavili... určitě... v duši je jiná.... cítím to!"

V duši... Pche,to určitě. „Ty jí vidíš do duše?" ušklíbnu se.

„Jak si můžeš být jistá, že je stejná jak ostatní holky z naší třídy?"

„A jak ty si můžeš být jistej, že taková není?"

Neodpoví... zvedne se a bez jedinýho slova odejde.

 

O týden později

 

„Nancy! Máš tady návštěvu!" ječí na mě ode dveří mamka.

„No jo... už jdu..." Sakra, kdo to může být? Možná Chester, ale to asi ne... poslední dobou se se mnou moc nebaví, jen mě ráno pozdraví, jinak skoro nic.

Přece jen to byl Chester.

Hned jsem na něm viděla, že přemáhá slzy. Spustil něco ve smyslu, že prej Daisy řekl, co k ní cítí a ona se mu jen vysmála. Taky mě prosil, jestli bych mu neporadila, co má dělat.

Nevím, co za radu si jako představoval, ale já jsem mu dokázala poradit jediné: „Vykašli se na ní… přece se kvůli ní nebudeš zbytečně trápit... Z toho ona má největší radost, víš? Chce, aby ses trápil, a aby se ti ještě mohla posmívat... nedělej jí tu radost..." No, o tuhletu radu rozhodně nestál...

Urazil se a odešel.

Zrůda


Další den ve škole mě ani nepozdravil. Přišel stejně oblečenej jako ostatní (umachrovaní) kluci z naší třídy a vlasy měl obarvená na červeno!

Nebyla jsem jediná, kdo na něj čuměl s otevřenou pusou. No, musím uznat, že mu to moc slušelo, ale začal se chovat, jak umachrovanej idiot.

Hned první hodinu dostal poznámku a čtyři mínus ze zkoušení. Na úču byl děsně drzej, a když dostal tu poznámku, ještě se tomu smál.

No, na kluky z naší třídy to udělalo dojem a hned se s ním začali bavit.

Po škole jsem se jen tak procházela po parku. Chtělo se mi brečet z té Chesterovi změny. Kam se poděl můj kámoš-šprt?

Už se mi začal s ostatníma klukama posmívat.

Co jsem mu, sakra, udělala? Jen to, že jsem nechtěla, aby se trápil a tak jsem ho varovala před Daisy... ale to je jedno... už s tím nic nenadělám.

Najednou si všimnu, že nedaleko ode mě na lavičce sedí Chester a kouří!

Rychle se k němu přiřítím a spustím: „Chestere! Ty kouříš?!"

„Jak vidíš! " odvětí.

„Bože, co se to s tebou stalo, copak nevíš, že cigarety jen škodí zdraví? Copak jsi mi sám neříkal, že nemáš rád, když se někdo zviditelňuje třeba tím, když kouří, pije nebo bere drogy?"

„Jo... drogy, dík za radu… ty taky zkusím..." řekne klidně.

Zděsím se a vyvalím na něj oči. Potom si ale řeknu, že to s těma drogama, si musel dělat srandu, přece není blbej a ví, co by s ním drogy mohly udělat a tak radši dál pokračuju v přednášce o cigaretách.

„Copak nevíš, že každá vykouřená cigareta ti zkrátí život o osm minut? Chceš dostat infarkt nebo rakovinu? Copak nevíš, že když kouříš, ohrožuješ zdraví i ostatních lidí? K čemu ti to je? Navíc, vždyt´je to zbytečně drahý a pokud vím, tak nemáš peněz zrovna na rozdávání..."

„Hele, to je snad moje věc, co dělám, ne?"

„Proč to děláš? Proč ses tak hrozně změnil?" Nepřestávám se ptát.

„Nestarej se a nech mě bejt!"

„Je to kvůli Daisy?"

„Co tě to zajímá?! Už nechci bejt šprt, chápeš? Chci taky trochu žít!"

„Ehm... co?? Tomuhle jako říkáš život?? Vždyť´ tím se akorát zabíjíš!"

„Jdi do prdele!" zařve na mě a jde někam pryč.

Mám pocit, jako by mi vrazil dýku do srdce, ale nedám mu pokoj a jdu za ním „Copak ti za to Daisy stojí? Posmívala se ti! Říkala, že jsi brejláč a že jsi postiženej, to ti nevadí?"

Zastaví a otočí se ke mně. „Budu nosit kontaktní čočky!"

„Ale Chazzy..."

„Jo, už vím, vo co ti jde... Jen žárlíš! žárlíš na ni, protože ona je krásná a ty jsi jen... jen... ZRŮDA!" zařve na mě a jde dál.

Zůstanu ještě hezky dlouho nehybně stát a po tváři mi stéká jedna slza za druhou.

 

Zrůda

 

Druhý den jsem radši nešla do školy. Bála jsem se ho vidět. Teploměr jsem strčila do horkýho čaje a mamce řekla, že mi není dobře a mám vysokou teplotu. Když máma odešla do práce, přemýšlela jsem, co budu dál dělat. Copak můžu za to, že nejsem hezká? Už nikdy jsem ho nechtěla vidět a bála jsem se jen pomyslet, že bych zítra měla jít do školy. Najednou jsem vzala papír a tužku načmárala: ,I love you, Chester' a aniž bych o tom nějak přemýšlela, vzala jsem z kuchyně největší nůž a už jsem jen zašeptala: „Sbohem…"

 

Chester 

No, možná jsem to včera trochu přehnal.

Neměla se mi plíst do života. Ale přece jen to dřív bývala moje jediná kamarádka. Ani dnes nepřišla do školy... sakra, co to vlastně řeším?

Kluci mněli pravdu, je to jen... zrůda... no, ale do očí jsem jí to říkat nemusel... vždyť za to nemůže... ale hovno, jen žárlí!

Já se změnit dokázal.

Ona by mohla taky... nikdo jí přece nenutí bejt hnusná malá šprtka! Kdyby se pořád jen neučila a taky se trošičku starala o to, jak vypadá, nebyla by to až tak škaredá holka... jenže to by musela chtít. Sakra,co mám dělat? Možná bych se jí měl za ten včerejšek omluvit…

Myšlenky se mi pletou jedna přes druhou.

Nakonec se rozhodnu,že jí zavolám.

„Tůt, tůt, tůt..."

Dlouho nikdo nezvedá.

No, konečně, její mamka.

„Ehm... Brý den. Mohl bych mluvit s Nancy?"

„Ty jsi ten Chester?" zeptá se mně místo odpovědi.

Nechápu. Proč říkala ,ten Chester'? „Ano, to jsem..."

„Nechala ti tu vzkaz... Jestli můžeš, tak přijď," řekne a zavěsí.

Až teď si uvědomím, že mluvila nějak divně, skoro, jak kdyby brečela...

Dveře mi otevře její máma a fakt brečí. Hned mi řekne, co Nancy provedla.

„Vedle ní leželo tohle…" Podá mi kus papíru, na kterým je napsáno:

,I love you, Chester'

 

Dnes jsou to přesně dva roky, co Nancy spáchala sebevraždu.

Do dneška si to dávám za vinu.

Nakonec jsem zjistil, že s Daisy měla pravdu... je to pěkná kráva.

Dlouho jsem se kvůli Daisy trápil. Myslel jsem, že to skončím stejně jako Nancy... a taky bych to skončil.

Kdybych nepoznal Sam...

Žádné komentáře
 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!