Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Ostatní

Štěstí

Wrriterka: GABI SHINODA
* Reálná story ; CZ
Středně dlouhý příběh, kde je Phoenix bratr hlavní hrdinky. Seznámí ji s Linkin Park a v nahrávacím studiu si příjemně popovídají. Tím vše začíná, mezi tím se hlavní hrdinka stihne zamilovat do Mikea a třeba jim to spolu i vyjde..

Už od mala jsem měla těžký život.

Můj otec, Jack, zemřel při autonehodě čtyři dny před mým narozením. Proto mě otec v životě nespatřil, já jeho taky ne, jen na fotkách, kterých ale bylo opravdu hrozně málo…

Když už jsem byla starší a začala jsem si uvědomovat, co vlastně otec znamená, dostala jsem se do všemožných potížích, ve škole jsem se zhoršovala, jediná moje kamarádka Julie mě zradila… Opravdu to byla moje jediná kamarádka, byla jsem totiž zvláštní, jiná než ostatní a ona jediná se se mnou dokázala doposud bavit.

Ještě ke všemu tomuhle mi onemocněla maminka Jessica. Po tříměsíčním pobytu v nemocnici zemřela…

Tohle všechno jsem opravdu neunesla a psychicky jsem se zhroutila.

Mojí psychiku musel do normálu vrátit až odborník, psycholog, kterému se to ale také na sto procent nepovedlo, prostě to ve mně zůstalo…  

 

Štěstí

 

Po nějaké době, když jsem se z toho ze sedmdesáti procent dostala, jsem se začínala zajímat o mojí rodinu, ze které mi zbyli jenom velice vzdálení příbuzní, které jsem v životě neviděla.

Když v tom takhle jednou v internetové kavárně… hledala jsem nějaké informace o rodině a co se nedozvím….

Mým rodičům, když byli ještě mladí a neměli peníze, se narodil syn, dali mu jméno David, ale protože neměli peníze, dali ho k adopci….

MÁM BRÁŠKU!

Po přečtení tohohle článku se mi začaly valit slzy z očí, ani jsem vlastně nevěděla proč, jestli z radosti, že přece jenom někoho mám, nebo ze vzteku na maminku, že mi o tomhle nic neřekla, v té chvíli jsem měla hrozně smíšené pocity.

Okamžitě jsem všude, do všech vyhledávačů na internetu, které jsem znala, zadávala David Farrell. Chtěla jsem se o něm dozvědět, co nejvíce, ale co bylo hlavní, co jsem chtěla vědět nejvíc, bylo, zda je ještě na živu. Dozvěděla jsem se o něm docela slušnou kupičku informací, například, že je o šest let starší jak já, že se skoro od mala učí hrát na kytaru, ale co mě dostalo nejvíce, bylo, že má přezdívku Phoenix a že mu jinak, než takhle V KAPELE, ale vůbec, VŠUDE neříkají. Cože?... v kapele?- říkala jsem si po chvíli, kdy mi vůbec došlo, co čtu… Chtěla jsem vědět víc, čím dál tím víc jsem byla zvědavá… Po “chvíli“ pátrání o zatím nejmenované skupině mě čekala další “nečekaná“ informace…

Dave působil ve skupině LINKIN PARK, jako baskytarista… 

Linkin Park, Linkin Park, Linkin Park… Sakra, to mi něco říká, jen si vzpomenou co, přemýšlela jsem, div se mi nekouřilo z hlavy….

Opět jsem použila vyhledávač…

Bože, ten je tak krásnej a roztomilej. Můj bráška, vzdychala jsem nad jeho jednou fotkou, kterou jsem na netu našla.

Ostatní kluci z kapely na mě nijak zvlášť nepůsobili zvláštním dojmem…

 

Štěstí

 

Zbývají tři a půl hodiny do … mého setkání s bráškou. Domluvila jsem to s ním přes dopisy. Měla jsem to štěstí, že tedy souhlasil se “schůzkou“.

Ten volný čas jsem využila a šla jsem “rejdit“ po různých obchodech. Nakonec jsem si koupila CDéčko Hybrid Theory od Linkin Park…

 

Štěstí

 

Dave, teda, Phoenix seděl v jeho oblíbené malé restauraci asi už dlouho, protože se pořád díval na hodinky. Měl na sobě džíny, světlou mikinu a béžovou kšiltovku. 

„Ahoj,“ pozdravila jsem, když jsem k němu došla.

Zvednul se ze židle a podával mi ruku. „Ahoj, ty budeš asi Gábi, viď?“

„A-A-Ano, t-t-to jsem j-j-já,“ vykoktala jsem ze sebe. 

„Posaď se,“ řekl a ukázal na druhou židli. „V dopise jsi psala, že jde o docela důležitou věc, můžeš mi to tedy prozradit?“ vyptával se hned na začátku. „Sakra, promiň, jdu na to moc rychle. Dáš si něco?“ omlouval se a na moje přání mi objednal vodu.

„Tak tedy, jde o tvojí a mojí rodinu,“ začala jsem z vysvětlováním.

„Moment, jak o mojí a tvojí rodinu, máme snad něco společného?“ vyptával se.

 Trošku jsem si upila vody a pokračovala jsem: „Ano.“ 

Phi pozorně naslouchal. 

„Je to těžké to vysvětlovat, ale budu muset.“ Začala jsem s vyprávěním od úplného začátku se smrtí mého, tedy našeho otce a skončila jsem až u našeho setkání. „Ty jsi o tom něco věděl?“ 

Phoenix jenom sklonil hlavu a tichým hlasem dodal: „Ano věděl jsem, že mám sourozence, věděl jsem i o otcovi smrti, ale to, že zemřela maminka, to jsem opravdu nevěděl.“ 

Spatřila jsem pár slz, které kapaly z jeho tváře, zavrtala jsem se v baťohu a podala mu kapesníčky. 

„Děkuju.“ Vzal si kapesníčky a utřel si slzy.

Chytila jsem ho za ruku, zvedl hlavu a podíval se na mě. „Promiň, promiň, že jsem se k tobě nijak nehlásil, ale myslel jsem, že už…“ Zase zmlknul 

„…Že už nežiju?“ doplnila jsem ho. 

„Promiň.“ Pořád se omlouval. 

„Ale no tak, všechno už je ti dávno odpuštěno.“

Jen se na mě usmál…

Celý den jsme strávili spolu a domluvili jsme se i na další den…

 

Štěstí

 

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když jsem opět došla do jeho oblíbené restaurace. 

„Ahojky, máš se?“ odpověděl a na přivítanou mě políbil na tvář.

„Když tě vidím, tak skvěle.

Jen se usmál… „Víš, jestli by ti to nevadilo, tak bych tě rád seznámil s kluky ze skupiny?“ „Jasně, ráda je poznám. Hele? Ty máš manželku, jo? Jak to, že si mi o ní včera neřekl?“ zeptala jsem se. 

„No, víš, včera jsme měli úplně jiné téma, tak jsem ho nechtěl narušovat…“

 

Štěstí

 

Jakmile jsme dorazili do studia, najednou na mě skočila hrozná nervozita, ale mohla jsem být klidná, z Phoenixovo vyprávění se zdáli kluci být v pohodě…

„Čus kluci,“ přivítal všechny Phi.

Já jen stála u dveří a koukala jsem se.

„Lidi, prosím o chvilku pozornosti, chtěl bych Vás s někým seznámit,“ prohlásil Phi. „Tohle je moje ztracená a objevená sestřička,“ řekl a usmál se.

Kluci na mě chvilku divně koukali, a ani se jim nedivím, měla jsem totiž na sobě černý protrhaný džíny, dlouhý upnutý černý tílko a černou kšiltovku, vlasy jsem měla smotaný do nějakého blábolu, kterýmu se říká drdol, pak mě šli přivítat a Phi šel mezitím do vedlejší místnosti.

„Chlapi, fakt sorry, zase sem zaspal, musím si jít koupit novej budík, tenhle křáp už nefunguje,“  řekl nově příchozích kluk, já ho sledovala ze země. „Ježíš, promiň, kotě,“ omlouval se mi a já na to: 

„Mňau.“ Z toho spěchu do studia prudce otevřel dveře a já, protože jsem stála před nimi, tak mě povalili na zem. 

„Opravdu promiň.“ Znovu se mi omlouval a pomáhal mi vstát, ještě jsem i musela posbírat věci, které mi vypadly z baťohu.

„Neudělal jsem ti něco?“

Jen jsem zavrtěla hlavou. Když jsem to posbírala, stála jsem těsně naproti tomu neznámému. 

„Eh, já jsem Mike,“ prolomil ticho. 

„J-J-Já jsem G-G-Gábi, Phoenixovo sestra,“ odpověděla jsem mu na to.

„Těší mě.“ Ještě dodal, otočil si kšilt dozadu a políbil mě na tvář. Potom mi řekl, ať se posadím, mezitím přišel Phi a začal všem vysvětlovat, jak to s naším příbuzenským vztahem vůbec je. Když jim všechno Phi vysvětlil, chvilku divně zírali, ale nakonec se zdáli být fajn. Takže nakonec, místo nahrávání písniček, se všichni věnovali mně. Dokonce jsem si na to i připili. 

„Gábi, chceš šáňo nebo něco tvrdšího?“zeptal se mě Chester .

„Vodu, děkuju,“ odpověděla jsem.

Vykulil na mě oči. „Vodu? Promiň, ale jsi normální? Vždyť to se musí pořádně zapít! Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale jsi sestra mediálně známé osoby! Prostě dostaneš  panáka a hotovo!“ 

Tomu jsem se jenom zasmála. Nakonec mě teda přemluvil a toho „jednoho“ jsem do sebe s ostatníma klukama „kopla“.

Kluci jsou suproví, skvěle jsem se bavila a smála, že mě z toho bolelo břicho.

Potom jsem se přesunula na zkoumání Chesterových tetování.

„Omlouvám se, ale budu muset už jet, musím si ještě něco zařídit,“oznámil Joe a zvedal se. 

„Počkej, můžeš mě vzít domů? Prosím,“ ozval se doposud poměrně tichý Rob.

Nakonec s nimi odjel i Brad.

Jenže Chester po chvíli taky jel domů, prý slíbil své manželce Sam, synovi Dravenovi, že se vrátí domů brzo.

Takže už tam se mnou byl jen Mike a Phi.

A jako naschvál bráchovi zazvonil mobil a naléhavě musel také odjet, řekl, že se pro mě staví později.

Takže jsem zbyla jen já a Mike. Ze začátku jsme nevěděli, o čem se bavit, ale nakonec Mike „vytáhl“ svojí kytaru a hrál mi tam nějaké jejich songy. Potom, když jich odehrál spoustu, tak si narychlo vymýšlel jak melodii, tak text, vznikla z toho zkomolenina, ale alespoň byla zábava.

„Nemáš hlad? Klidně něco objednám, nebo se můžeme jít najíst někam do restaurace. Tady poblíž je jedna malá, útulná…“ zeptal se mě Mike, když už mu došly nápady na text.

Nakonec jsme se vydali do restaurace, která měla být údajně poblíž studia.

Já si objednala kuřecí salát a Mike si dal něco, co kdybych měla říct, tak se mi zamotá jazyk. Při jídle jsme si skvěle popovídali, Mike mi řekl něco o sobě a já jemu na oplátku něco o mně. Docela mě překvapilo, že nemá přítelkyni, tipovala jsem ho, že jich musí mít nejmíň sto, ale zdání klame.

Mike mi přišel strašně sympatickej, milej, vtipnej taky měl moc hezkej úsměv prostě „kamarád“ pro všechny případy… Potom zaplatil a jeli jsme někam, ale nevěděla jsem kam, nechtěl mi to říct…

„Víš, že jsi hrozně milá a hezká?“ zeptal se mě Mike, když jsme dorazili do neznáma. 

„Ou, nech toho nebo se budu červenat,“ odpověděla jsem.

Vylezl z auta, obešel ho a jako správný gentleman mi otevřel dveře.

Byli jsme na nějakém útesu, nebo co to bylo, prostě to byl krásný výhled na moře. Sedli jsme si na kraj toho srázu a jen tak pozorovali moře a vlny. Povídali jsme si o různých věcech. 

Zdá se mi to nebo se ke mně Mike pořád přibližuje? – ptala jsem se v duchu sama sebe. Bylo už docela pozdě a já mně začala být zima, trošku jsem se klepala.

Mike najednou přerušil povídání a chvíli na mě jen tak koukal. „Ježíš, vždyť se celá klepeš, to nemůžeš říct, že je ti zima?“ Zvedl se a šel pro něco do auta. Za chvíli už nesl dvě deky, jednu rozprostřel na zem a na ní jsme si sedli a druhou hodil přese mě.

Ale stejně to nestačilo, pořád jsem se klepala, pořádně jsem se zakuklila do té deky, ale to nepomáhala, už jsem byla pěkně promrzlá, čemu jsem se taky měla divit, nahoře to pěkně foukalo.

Mike si toho pravděpodobně všimnul a sednul si blízko ke mně, dal mi ruku kolem ramen a přisunul si mě k sobě ještě blíž.

V první chvíli jsem na něj málem vylítla, co si to dovoluje, ale nakonec, jsem se k němu i tulila.

Hladil mě po zádech a tím mě i zároveň zahříval.

Ještě asi tak půl hodiny jsme si povídali, ale potom navrhl, že už bychom měli jet.

Jenže mně se ještě moc nechtělo, bylo mi v jeho objetí velice dobře.

I přes můj protest se zvednul. „Tak, zvedej se, už musíme.“ 

Jen jsem se na něj podívala a udělala takový smutný oči, on to pochopil, ale místo toho, aby si ještě sednul, mě zvednul a v jeho náruči mě odnesl do auta. 

„Né, prosím, já ještě nechci, prosím!“ protestovala jsem.

Položil mě na zadní sedadla. „Ale jo!“ Byl proti mně. 

„No co? Tak i tak, stejně budu nemocná.“

Zmlknul. 

„Tak si aspoň pojď ještě na chvíli sednout sem do auta vedle mě.“ 

Nic neřekl a sedl si ke mně. Byl tak blízko, že jsem měla co dělat, abych se udržela a nepolíbila ho. „Máš přítele?“ načal nové téma. 

„Ne. Víš, asi ti to přijde směšný, ale já ještě nikoho neměla.“ Přiznala jsem se mu a sklopila jsem hlavu. 

„Ale no tak. Vždyť je to krásný… v takovémhle věku. Rozhodně lepší, než kdyby bylo tvoje „poprvé“  třeba ve čtrnácti.“ 

Zvedla jsem hlavu, dlouho jsem mu koukala do očí, podle toho, jsem zjistila, že to myslel upřímně.

Pomalounku jsme se k sobě přibližovali… přibližovali, až… se naše rty dotkly. Začali jsme se líbat.

Ale najednou přestal. Začal něco dělat s opěradly sedadel.

Potom mi to došlo, chtěl víc prostoru, a proto ty opěradla sklopil.

„Teď je vše ok,“ řekl a usmál se, když byli opěradla dole.

Znovu jsme se začali líbat.

Potom ze mě dokonce začal sundávat i věci. Nejdřív mě ale vymotal z deky, potom mi sundal bundu, mikinu, tričko…

Já ho taky začala svlíkat. 

„Miluji tě, miluji tě…“ Pořád mi šeptal do ucha.

 

Štěstí

 

Ráno jsem se probudila v cizí posteli, někde v neznámém prostředí. Všimla jsem si županu, který byl přehozený přes opěradlo židle, hodila jsem ho přes sebe a vyšla jsem z pokoje, ale… ve dveřích mi v tom zabránil Mike, nesl tác se snídaní. 

„Zpátky do postýlky,“ nařídil mi a tak jsem poslechla a vlezla jsem si zpátky do postele. Mike zavřel dveře a položil tác na stolek. Vlezl si ke mně do postele, políbil mě a zeptal se mě: „Jak se ti líbil včerejší večer?“ 

Chvilku jsem přemýšlela a nakonec jsem odpověděla: „Moje „poprvé“ lepší být nemohlo.“ 

Místo jakýchkoliv slov mě políbil.

Potom jsme se nasnídali.

Zvonil zvonek. 

„Ježíš, kdo takhle po ránu otravuje?“ Trošku se rozzlobil Mike. Přehodil přes sebe župan a šel otevřít.

Za dveřmi stál vyděšený Phoenix. „Mikeu, neviděl si Gábi? Nebere mi telefony, mám o ni strach!“

Mike jen s ledovým klidem odpověděl: „Vybila se jí baterka…“ 

Phi nechápal, byl vyděšený. „Sakra, tak víš kde je?“ 

„Hej, Phi! Klid, ok?“ uklidňoval ho Mike. 

„Sakra, jak můžu bejt klidnej, když nevím, kde je?!“

„No, jak bych ti to řekl…“ začal Mike. 

„Do prdele! Tak vymáčkneš se už?!“ rozčiloval se Phi.

„Hele, chlape, jestli mi budeš pořád skákat do řeči, tak asi ne!“

„Ok, sorry, pokračuj…“ omlouval se, Mike tedy mohl pokračovat… 

„No, včera, prostě…“zabloudila“ do mojí ložnice!“ 

Phi vyvalil oči, div mu nevypadly z důlku. „C-C-Cože?! To jako ty a ona?? Si děláš prdel, ne?!“ Phoenix vlítnul do Mikovo domu a mířil si to přesně do jeho ložnice.

Mike běžel za ním… 

„Tak by mě zajímalo, jak tohle chceš vysvětlovat?!“ vyjel na mě. 

„Jé, ahoj Phi,“ přivítala jsem ho.

„Hele, neodbíhej od tématu!“ křičel na mě, Mike se ho snažil uklidnit, ale bylo to marný. 

„Phi, stalo se něco?“ vyptávala jsem se na situaci. 

„To se ptáš mě? Neměl bych se snad ptát já, co je mezi tebou a Mikeem?!“  

Tenhle rozhovor se táhnul snad celou věčnost, musela jsem Phoenixovi všechno vysvětlit, jediné, co mu potom vrtalo hlavou, proč se to stalo tak rychle, když jsme se znali sotva jeden den, ale nakonec uznal, že to přehnal. Ale chtěl pro mě to nejlepší.

Vše se vyjasnilo a já s Mikeem jsme žili společně. Větší ŠTĚSTÍ mě potkat nemohlo! 

 

Žádné komentáře
 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!