Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Ostatní

Osud

Wrriterka: BARKYLARKY
* Reálná story ; CZ
Dlouhý příběh s romantickým podtextem a akčním dějem. Hlavní hrdinka je docela šídlo a na své motorce jezdí závody, což se jejímu bratrovi Robovi z LP nelíbí. Stále se kolem ní motá Chester a Mike a zdá se, že ji chtějí oba, ale který nakonec vyhraje? 

Nutně si potřebuju odskočit, ale záchody nikde. Teď bych ani těma veřejnýma hajzlíkama nepohrdla. Tady jsou! Zaraduju se v duchu a parkuju svoji motorku těsně vedle té pochybné budovy. Řítím se po schodech a najednou do někoho vrazím, ale je mi to jedno nebo bych se asi podělala. Ani sem si nestihla sundat helmu, když si uvědomuju, že toho člověka to muselo asi dost bolet.

 Osud 

Ze záchodů se vracím s helmou v podpaží a málem zakopnu o někoho, kdo sedí na schodech. „Á, to seš ty!“ Zvedne se onen chlápek s podivně rozcuchaným hárem obarveným načerveno a s monoklem pod okem.

„My se známe?“ zeptám se a přejíždím mu očima po pohmožděné hlavě.

„Zatím ne. Já jsem Mike, Mike Shinoda.“

Připadám si trapně, že jsem srazila zrovna jeho a nemůžu tomu uvěřit, proto se ho ještě ujišťuju. „Mike Shinoda? TEN Mike Shinoda z LINKIN PARK?“

„Jo, to asi budu já!“ zazubí se na mě a rukou si přitlačí na všemi barvami hrající oko.

„Sorry, já jsem nestíhala.“ Omlouvám se. „Seš asi pořádnej nešika, co?“

„Ne, ale ty by si s tím okem měl něco udělat.“

„Oko se z toho dostane, ale nevím, jak se dostanu já dotud.“ Ohlíží se kolem.

„Jak to?“

„Byl jsem tady s kapelou, a když jsem řek, že počkám na toho teroristu, tak chvilku čekali, ale pak odjeli.“

Trapas, chvilku on na mě čekal, zatímco já sem se snažila obložit si ten hajzl toaleťákem a následně na něm vykonat potřebu. „A kam chceš jet?“

„Domů.“ Usměje se na mě a dívá se směrem k mojí motorce.

„Tak já tě hodím, ale musíš mě nasměrovat.“

„To je tvoje?“ Podívá se na mě s obdivným pohledem a šine si to k mému stroji, na který jsem patřičně hrdá. „To je stroj, kolik to vytáhne?“ ptá se mě a rukou přejíždí po celé konstrukci mé zablácené Husquarny TC 610.

„Nevím, moc s tím nerubu. Nejvíc jsem se odvážila na sto padesát šest za hodinu, ale určitě to vytáhne víc.“

„Dva výfuky…“

„A taky šesti stupňová převodovka a výkon padesát koní.“ Chlubím se.

„Takovou motorku jsem vždycky chtěl. Ale asi bych to nezvládl.“

„Tak nasedej, ale nemám tu další helmu, takže budu muset jet pomalu.“

„To nevadí, můžeš to rozjet, já se přidržím.“

Nasedám na motorku, nasazuju helmu a startuju. Ještě se otáčím dozadu, páč jsem nezaregistrovala váhu jeho těla na zadku motorky. „Co je?“

„Máš to trochu zablácený.“

„Snad se nebojíš, že se zašpiníš?“

„Jasně, že ne!“ Tváří se uraženě, ale potom se hned usměje a sedá si za mě.

Mám strach, abych se s ním nevysekala tak jedu docela pomalu – i když sem fakt dobrej řidič, navíc je na dálnici zácpa, ale jak se cesta vyčistí, tak se rozhoduju, jestli Mikea trochu vylekat. Při každém přidání plynu se ke mně tiskne ještě víc a rukama mi svírá břicho. „Kurva!“ syknu, ale Mike mě slyší a tak se ptá, co se stalo. „Cajti.“ Přibržďuju.

Mike se ode mě pozvolna odlepuje, ale ještě pořád si asi není jistý, jestli e nerozhodnu policajtům ujet.  

Osud 

Nakonec jsem vyfasovala pokutu za to, že Mike neměl helmu, za rychlou jízdu a za ohrožování ostatních lidí na dálnici. „Řidičský průkaz vám odebereme taky, slečno… Bourdonová,“ říká mi ten otravný policajt.

Zachycuju Mikeův nechápavý pohled.

„A co s motorkou? Jak teď dojedu domů? Když nemám řidičák? Ne, že bych řidičák potřeb…“ Nedomluvím, páč mě přerušuje strážce zákona.

„To už je váš problém.“ Usměje se škodolibě.

Když nakládají mojí motorku na auto, neudržím se a vzteky kopu do policejního auta, za co dostanu pokutu taky, takže mě to dorazí o to víc a já kopu do betonové zídky na kraji dálnice. Chvilku nikdo z nás dvou nemluví, až pak Mike zařve:

„Taxi!“ A divoce mává rukou na žluté projíždějící auto. „Pojď!“ Chytne mě za ruku a nasedáme spolu do auta.

„Tak kam to bude?“ ptá se řidič, který se na mě zašklebí a hned po první větě pronese: „Slečinko, s tím vaším oblečkem mi zašpiníte potahy!“

„Tak si vykuř, vole!“ Naštvaně vystupuju z taxíku a bouchám dveřmi.

Mike neotálí a vystupuje krátce po mně. „Co ti je?“ ptá se s úsměvem Mike.

„Nic, jenom mi zabavili motorku, řidičák, dostala sem pokutu, jak celý L.A., a ty se mě s přiblblým úsměvem ptáš, co je?!“ řvu na Mikea a ještě stačím na ujíždějícího taxikáře ukázat prostředníček.

„No, tak sorry, no… nemusíš na mně hned řvát,“ říká Mike, hodím po něm zlostný pohled a on pokračuje: „Ten policajt ti řekl, slečno Bourdonová… Ty máš něco s Robem Bourdonem?“

Mlčím.

„Hej! Slyšíš?“

„Jo, je to můj brácha.“

„To nechápu, on se nikdy o ségře nezmiňoval, vlastně jo, ale neukazoval tě třeba ani na fotkách.“

„Ty mi nevěříš?“

„Jo, říkal, že něco připravuje, nějaký večírek pro někoho, kdo má přijet.“

„To není možný.“ Přesvědčuju Mikea. Vidím taxíka a mávám. Pro změnu teď táhnu já Mikea. Taxikář na nás oba sice zírá, ale na rozdíl od toho předchozího, je milý. Dokonce, když vystupujeme, žádá Mika o autogram na auto.

 Osud 

Vystupujeme před Mikovým domem.

„To je tvůj dům?“

„Jo, zvu tě na sushi.“

„To beru.“ Po dlouhé době se na něj usměju a těžce v krosových botách našlapuju po chodníku ke dveřím.

„Nechceš si to vyzout?“

„Budu chodit bosky, ne?“

„Já bych tě vzal do náručí.“ Šibalsky se zašklebí

„Já dojdu, pokud mně podepřeš?“

„S radostí. To oblečení by sis taky mohla sundat.“

„Dej mi chvilku oddech.“

„Se divím… na záchod jsi běžela, jak střela i s helmou a teď ujdeš pár kroků a funíš, jak lokomotiva a nemůžeš chodit.“

„Buď rád, že jsem došla až sem.“

„Jdu dělat to sushi, sedni si, ale předtím se svleč – ať mi nezašpiníš koberec.“

Jenom se na něho děsivě zašklebím a svlíkám si oblečení.

Zvoní mi mobil, celá se rozzářím páč na displeji mobilu se objeví jméno mého milovaného bráchy Roba, ale nedám to na sobě znát a tak zvednu telefon a znuděně se ptám: „No?“ „Ahojky, Kate… proč ses neozvala, že jsi přijela?“

„Jak to víš?“

„Volal mi Mike, prej si u něho doma u kujóna.“

„A že jsem kvůli němu vyfasovala pokutu, ti asi neřekl, co?“

„A za co?“

„Neměl helmu, vezla jsem ho domů.“

„To se divím, že na tvoji motorku sednul.“

„Proč? On se snad bojí?“

„Trochu, ale já jsem ti nic neřekl…“

„Ale řekl! Mike mi řekl, že něco chystáš, snad nějaký večírek?“

„Jo, přijede Christina.“

„Kdo to je?“

„Poznáš ji… Víš co? Přijeď s Mikeem… čekám vás. Pa.“

„Pa!“

 „S kým si to tu povídáš?“ vybafne na mě Mike, v rukou drží tác se sushi a tyčkami a přitom na mě civí a asi sám neví proč.

„Spadnul jsi z jahody? Nebo co?“

„Ne, proč?“ vzpamatuje se a nese jídlo ke stolu. „Jenom, že jsi tady polo-svlečená.“  

„Říkals, abych se svlíkla. Dyť na sobě mám tričko.“

„Abych toho nevyužil…“

„To by sis nedovolil.“

„Myslíš?“

„Určitě, dej to sushi víc ke mně, taky bych se ráda najedla.“

„Tak kdo ti volal? …jestli to můžu vědět?“

„Jdeš k Robovi na večírek?“

„Jak o něm víš?“

„Sám jsi to říkal…“

„Jo vlastně!“ mluví na mě s plnou pusou a já vyprsknu smíchy. Mike se taky neudrží a zakucká se, já ho duchapřítomně mlátím do zad a asi mlátím moc, protože mi ukazuje rukou, že to stačí. „Sadisto!“ říká mi se smíchem

„To jako proč?“ nechápu

„No, že do mě tak mlátíš.“

 „Tak jdeš tam?“

„To ses to ze mě snažila vymlátit, jestli tam jdu?“

„Možná.“

„Jo, ale jestli tam jdes ty, tak by sis měla pohnout. Začíná to v osm.“

„Super, máš tady auto?“

„Chceš asi hodit domů, co?“

„Prosila bych.“

„Ale předtím to sněz.“

Neujde mi, že se na mě dívá. „Máš to dobrý, to jsi dělal sám?“ pochválím mu to.

„Jako všechno ostatní.“

Zase mně chytá záchvat smíchu „Jako všechno?“

„Na co ty zase nemyslíš.“

Osud

Mike mě veze domů, do mého bytu na konci Pasadeny.

„Mám se pro tebe stavit?“

„Nemusíš, i když… možná jo.“

„Tak v 7:45?“

„Jasně, čau.“

„Čau.“ Snažím se opatrně našlapovat, protože mám vyzuté boty a mávám Mikeovi. Myslela jsem, že nebude tak v pohodě jak je, ale on je ještě víc a je strašně sexy. Za hřích by teda stál, a ne jenom za jeden. Usmívám se v duchu. Když odemykám, polije mně horko. Celý byt je kompletně převrácený vzhůru nohama a já stojím uprostřed skoro prázdného bytu a dívám se kolem. Chce se mi brečet, ale taky si pěkně zanadávat a tak kopu do všeho, co najdu. Brečím zlostí a snažím se uklidnit. Přes slzy nevidím, jak to v bytě vypadá. Zvedám se ze země a utírám slzy. „Kterej zmrd?“ řvu na celý byt a panelák, trochu mě to probralo, aspoň že tady mám nějaké oblečení, které mi stejně asi na nic nebude. Na ten večírek se mi vůbec nechce a jsem čím dál víc vzteklejší, aspoň kdyby mi tady nechali cd. Brečím a nevnímám čas.

Když uslyším něčí korky, napadne mně, že tady asi ten ‚někdo‘ něco zapomněl, a že když mně tady třeba najde, tak mě zabije. Popadne mně ještě větší vztek a mám tendenci si sebrat pevně do rukou baseballovou pálku, která vždycky bývá u dveří, ale dneska tam není… takže stojím přikovaná k zemi za dveřmi a děsím se toho, co se stane.

Už vešel do bytu, ale ve dveřích se zastavuje, pomalu se chce podívat za dveře. Už asi ví, že tady jsem a zabije mě. Z dveří na mě vykoukne nějaká rozcuchaná hlava s monoklem a pak postupně celé tělo.

Kozačkou, kterou mám připravenou na útočníka, ho bouchnu do hlavy, takže omráčený spadne na zem. Až pak mi dochází, koho že sem to praštila, podívám se na hodinky – je osm.

 Osud 

„Mikeu, sorry,“ omlouvám se, když se probírá.

„Už zase ty?“ Drží se za hlavu a zvedá se, já mu ochotně pomáhám.

„Bolí to moc?“ Hodím starostlivý pohled.

„Ne. Ale můžeš mi vysvětlit, proč jsi mně praštila?“ Rozhlíží se kolem „A proč tady máš takovej bordel?“

„Vykradli mě a já jsem myslela, že mě třeba chceš zabít nebo něco.“

„Seš úchyl.“ Směje se a mě tím rozesmívá taky.

„Jdeme k tomu Robovi?“

„Jasně, pojď!“

„To chceš jít v tomhle?“ ukazuje na můj dress.

„Tobě vadí všechno.“ Jdu se převlíct, jestli teda bude do čeho.

A vlastně proč by nebylo?

Na co by zlodějům byly moje hadry?

Můj pokoj je absolutně nedotčený a já se převlíkám do normálního oblečení, ve kterým se sice necítím bezpečně, ale na rozdíl od dressu pohodlně a nespoutaně. Čumím do zrcadla, nemůžu se poznat. Jestli tenhle člověk se zarudlýma očima jsem já, tak nikam nejdu. Nakonec se přinutím upravit strukturu svého obličeje.

 Osud 

„Můžeme vyrazit?“ usmívám se na Mikea, sedícího na gauči.

„No, konečně! Skoro jsem tě nepoznal!“

„Hm, vidím, že ses obsloužil.“ Zaměřuju se na plechovku piva, kterou drží v ruce.

„Dlouho ti to trvali, vadí?“

„Ne, ale teď nebudeš moct řídit.“

„Ty se nějak držíš předpisů.“ Diví se.

„Ty asi moc ne.“

Míříme k autu a já a za sebou zanechávám polovyrabovaný byt a jdu se bavit.

 Osud 

U Roba doma to kdovíjak nežije. No jo, večírek, tohle je jenom nějaký dýchánek, nebo jak to nazvat. Postupně se seznamuju se všema Linkinama a oni nemůžou uvěřit, že jsem Robova ségra.

„Kde je Rob?“ ptám se Mika, který ke mně přichází s dvěma plechovkama piva a jednu mi podává.

„Nevím, někam odjel, říkal, že za chvilku přijede, tak snad.“

„Jasně,“ hlesnu a sedám si na gauč, Mike si přisedává ke mně.

„Ty se tady očividně moc nebavíš.“

„Jsem unavená.“ Vykrucuju se, protože na mně asi jde vidět, že Robova nepřítomnost mi vadí.

„Chceš dovést domů?“

„Ne, stejně máš vypitých pár piv.“

„Jenom dvě.“

Fakt je, že nuda tady ani moc není, hlavně s klukama je sranda.

Osud 

Ve dveřích se objevuje Rob i s nějakou babou, kterou drží za ruku.

Chvilku čekám, než mě zaregistruje.

„Kate!“ Zírá na mně, jako by nechtěl uvěřit, že mě vidí.

„Zdarec, Robe.“ Objímáme se a všichni na nás čumí.

„Kde se tu vlastně bereš?“

„Proč ses nezeptal v telefonu?“

„Nedošlo mi to.“

„Nastěhovala jsem se.“

„Je skvělý, že jsme se potkali.“

„Pozítří bychom se setkali asi taky.“

„Jak to?“

„Jedu závod a LINKIN PARK tam hrajou nebo ne?“

„Sedni si.“ Rozkáže mi zatím ještě klidným hlasem.

„Máš něco důležitého na srdci?“ ptám se s úsměvem a hodím pohled na tu ženskou, se kterou přišel.

On se otočí na ni a ona se na něj usměje. „To sice taky, ale jde o tebe… nechci, abys ten závod jela.“

„Proč? Já jet musím.“

„Je to nebezpečný.“

„Ty tomu nerozumíš,“ řeknu v domnění, že to vezme s humorem, ale on na mě vyjede, přitom se zvedne a za chvíli nás slyší všichni přítomní.

„Zapomněla jsi na to, jak ses málem zabila?“

„To jsem dělala freestyle!“ namítnu.

„To je úplně jedno!“

Teď už na nás civí úplně všichni a s velkým zájmem, já ani Rob si jich nevšímáme.

„Robe, tohle byl vždycky můj sen, jestli to vyhraju, bude to super … a rozhodně si to nenechám zakázat. A už vůbec ne od tebe!“

„Nikdy jsi mě nechtěla poslouchat a doplatila jsi na to!“

„Jo? A kdy?“

„Skoro pokaždé!“

Uvědomím si, že má vlastně pravdu a snažím se ho uklidnit. „Dobře, já jsem se sem nepřišla hádat,“ odmlčím se a pozoruju všechny, co nás taky pozorujou. „A kromě toho… nás všichni pozorujou.“

„Všem, kteří Kate neznají – tohle je moje mladší sestra.“

Zamávám jim.

Rob si k sobě přitáhne tu ženskou a pokračuje. „Tímto bych taky chtěl oznámit, že s Christinou čekáme dítě, a že se za měsíc bereme.“

Chvilku ticha prolomí nadšený potlesk a gratulace ze všech stran, já jsem sice pozadu, ale co…

„Počkej Kate! Ty už jdeš?“ Doběhne mě Mike, když jsem na odchodu.

„Jo, chceš jít se mnou?“

„To je škoda, já jsem se chtěl jenom projít. Tak mě napadlo, že jdeš taky.“

„Můžeš jít se mnou… jestli chceš?“

„Rád a kam vlastně jdeme?“

„Někde, kde nejsou lidi.“

„Tak do parku?“

„Můžeme.“

Osud

Cestou do parku si povídáme o různých věcech, až nakonec skončíme na lavičce v parku s tím, proč jsme se s Robem hádali.

„Proč to chceš vědět? Myslím, že to z naší hádky šlo slyšet.“

„Trochu jsem to nepochopil.“

„Nechce, abych jezdila závody na motorce. To je všechno.“

„Bojí se o tebe…“

„Chorobně.“

„Je to tvůj brácha.“

„Je jasný, že budeš stát při něm, když je to tvůj kámoš.“

„Já bych se o tebe taky bál.“ Přejde mi lehce po ruce, jako kdyby něco naznačoval, za normálních okolností bych ho asi políbila, ale teď to bylo jiné.

Zatřesu se zimou.

„Je ti zima?“

„V týhle pozici jo, pojď chodit.“

„A proč ti říkal, že jsi většinou na něco doplatila?“

„Nejseš ty nějak zvědavej?“

„Zajímá mě to, potřebuju informace.“

Chvilku mě přemlouvá, až nakonec podlehnu a vybalím mu všechny moje chyby, o kterých mě Rob poučoval a radil, abych je nedělala.

Chvilku je ticho a pak se mě zeptá: „Co říkáš na Chris a Roba?“

„Je šťastnej, to je hlavní.“

„Neuhýbej!“

„Neuhýbám!“

„Ale jo, ptal jsem se tě i na Christinu, vypadalo to, že moc nadšená nejsi.“

„Proč bych nebyla? Jsem, jenom mě to trochu zaskočilo.“

„A Christina?“

„Co je s ní?“

„Co si o ní myslíš?“

„Docela fajn holka, hodí se k Robovi. Vypadají spolu fakt skvěle, navíc se mi s ní dobře povídalo, je hezká a přátelská. Co chceš slyšet ještě?“

„Šla bys se mnou na rande?“ vyhrkne najednou.

Já na něho civím, jestli je Ok, ale asi není, vždyť se ani neznáme. „Co… cože?“ vykoktám ze sebe.

„Jestli bych tě mohl někde pozvat.“

„Zamýšlíš něco většího?“ ptám se.

„Jenom bych s tebou někam rád šel, to je všechno.“

„Ráda a kdy?“

„Zítra večer?“

„Tak jo.“

„Stavím se pro tebe v sedm.“

„Platí, a kam půjdeme?“

„To si rozmyslím.“

Zvoní mi mobil, volá Rob.

„Co je?“ ptám se, když zvedám mobil.

„Kde seš?“

„Doma, kde bych asi tak byla?“

„Nevím, proč jsi utekla…“

„Já jsem neutekla, byla jsem unavená a fakt nemám náladu na lidi.“

„A kde je Mike?“

„Tak mu zavolej, končím…“

„Kate?“

„Hm?“

„Nechci, abys jezdila, co když se ti něco stane?“

„Já ale umím jezdit, Robe.“

„Kolik lidí umělo jezdit a zabili se? Slib mi to… prosím. Chci, aby ses dožila našeho dítěte.“ „Našeho?“

„Mého a Chris, no tak, slib mi to!“

„Promiň, Robí, nemůžu…“ zavěšuju a pro jistotu i vypínám mobil.

„To byl Rob?“

„Jo, asi jdu domů.“ Zvedám se z lavičky

„Dyť už seš doma, nebo ne?“

„To jsem řekla bráchovi, ale jsem s tebou v parku.“

Na konci parku se loučíme a já si chytám taxíka.

Osud

Doma přemýšlím o Mikeovi, jestli si myslí, že s ním budu něco mít, tak to je na omylu, je sice fakt kus chlapa, ale po pár hodinách fakt nemůžu soudit. No, nechám se překvapit.

Osud

Ráno se probouzím divně skroucená v křesle, uprostřed toho bordelu a všechno mě z té spací pozice bolí. Kdybych měla internet, zasurfovala bych si, ale to fakt nejde, žádná elektronika, kromě lednice a osvětlení tady není. Zapnu si mobil a uklízím, co se dá. Nakonec končím ve tři odpoledne a mám hlad.

Pípá mi SMS.

‚Čus Kate, je mi to lito, ale dneska to nestihnu. Sejdeme se zítra na tom závodu, pa, glue‘

Aspoň, že si odpočinu a můžu ještě zatrénovat na okruhu. I když motorku nemám u sebe, mám ještě dvě v garáži u jednoho kámoše, ale nejdřív jdu jíst a spát.

Osud

Po náročném dnu, kdy se mně Rob snažil přemluvit ještě sedmkrát za půl hodiny, jedu vysněný závod.

Můj brácha by řekl, že je to jenom prostoduchý skákání s motorkama, ale je fakt, že se mu to líbí taky.

„Slyšel jsem, že chlupatí ti zabavili motorku,“ ozve se za mnou protivný hlas mého hlavního protivníka v závodu Chucka.

„Chlupatí jsou chlupatí, ale ty by sis měl dávat pozor taky.“ Vypadá to jako výhružka a proto se ten debil odklízí stranou.

Za chvilku neopruzuje on, ale někdo mnohem příjemnější.

„Na tom večírku jsme se nestačili moc poznat, můžeme to dohnat jindy?“

„Chestere!“ Lekla jsem se. „Jak to myslíš?“ ptám se.

„Jestli bys se mnou nešla třeba do kina?“

„Dneska? A proč se ptáš zrovna teď?“

„Kdyby ses zabila, jak říká Rob, abych si nevyčítal, že jsem se tě nezeptal.“

„Já to přežiju.“ Ujišťuju Chestera s úsměvem.

„V kolik?“

„V devět u tebe?“

„Tak jo, pak se ještě domluvíme.“

Dojdu do řadu ke startu.

Kupodivu nejsem jediná osoba něžného pohlaví, která jede závod, jsou tu asi ještě další dvě.

Osud

„Skvělý závod.“ Gratuluje mi na stupni vítězů nějaký motorkář, který potom schytá postříkání mým šampusem.

Tohle asi budu oslavovat celý den a noc.

„Robe! Já jsem vyhrála!“ Běžím za ním, a padám mu kolem krku. „Co je? To se neraduješ?“ Smutně se na něho dívám a on mě obejme.

„Jsem rád, že jsi to přežila. Při těch tvých skocích mi tuhla krev v žilách.“

„Kdy hrajete?“

„Za hodinu.“

„Já přijdu.“

„Budu rád.“

Ještě jednou mně obejme, ale kvůli mé výztuži na zádech to ani nevnímám a on se může umačkat. „Jo, Robe?“ řeknu, když už je otočený.

„Co je?“

„Tohle!“ Stříkám na něj šampus a ostatní kluci z LP se smějí, za to to schytají taky. „Tak za hodinu!“ řvu ještě do davu a oni mi mávají.

Zůstává jenom Mike. „Gratuluju.“

„Dík.“

„Tak půjdeme dneska někde?“

„Asi budu slavit u mě v garáži, Zvu tě! Rob ví, kde to je vezmi i ostatní.“

„Tak jo, v devět?“

Zamrazí mě, protože na devátou jsem domluvená i s Chesterem. „Jo, v devět, čau!“

„Čau!“ Mizí v davu a já začínám mít výčitky svědomí.

Osud

Koncert je v plném proudu, původně jsem myslela, že bude znít za zvuku motorek, ale ne. V davu narážím na svého bývalého, pro kterého mám ještě pořád slabost a on pro mě. Samozřejmě jenom fyziky, povahou je to pěkný imbecil. Kdybych neměla strašnou chuť na sex, ani bych se s ním nezačala bavit.

„Nezajdeme do garáže?“ ptá se a pak mě líbá na krku.

„A co tam?“

„No tak, kočičko, se nechceš trochu pobavit? Po závodu jsi byla vždycky napnutá, já tě uvolním.“

„Když myslíš, že to dokážeš?“

Bere mně za pas a odvádí do garáže, kde nikdo není, ale pro jistotu zamyká dveře.

Nevím proč, asi kvůli tomu rozebranému autu, pachu benzínu a Denisovým svalům si vybavím scénu z Rychle a Zběsile – taky z garáže. S Denisem se vášnivě líbám a vychutnávám si jeho doteky, které mě vždycky dokonale uspokojily. V sexu je machr, to se musí nechat.

Osud

Když skončíme, ptá se mě zase. „Tak co?“

Nechápu, proč se mě po tom pokaždé ptá, to mu nestačí moje sténání? „Pšt…“ Přiložím mu prst na pusu a pak ho začnu líbat, ale on se odtrhne.

„Musím jít, někdy ti zavolám,“ řekne a vytratí se.

Je to blbec…

Osud

„Ahoj, kde jste tak dlouho?“ zdravím první kámoše, kteří přicházejí do garáže.

Na rozdíl od mého bytu je garáž nedotčená a ukrývá se tady hromada pokladů. Žádné motorky, ale taková ‚party-room‘, kterou používám na pořádání večírků (kromě těch soukromých).

Nervózně očekávám Chazze a Mikea.

Jako první přichází Chester. „Ahojky, něco jsem ti přinesl.“ Podává mi malý balíček.

„Co to je?“

„Tvoje vítězství.“

Když se podívám do jeho očí, začnou se mi klepat kolena.

V krabičce je přívěšek na klíče ve tvaru helmy. „Dík.“

„Zasloužíš si to. Je tady plno lidí.“

„Kámoši a jejich kámoši. Normální večírek, znáš ne? Dáš si něco?“

„Jo.“ Bere si flašku piva a sedá si na gauč.

Já za ním. „Jak to, že jsi přišel o půl deváté?“

„Myslel jsem, že tady ještě nikdo nebude.“

„Slavím a zítra nemůžu, tak ho pořádám už nějakou chvilku.“

„Proč nemůžeš?“

„Jedu další závod.“

„Jo tak, stejně je divný, že na tom někdo dokáže jezdit natož někdo tak hezký, někdo jako ty.“ Chytne mě za ruku.

Jeho dlaň je taková teplá a měkká, taková jemná – skoro, jak samet. „Včera jsem s tebou nestihl mluvit, byla jsi pořád s Mikeem, tak bych nerad, kdyby…“

„Kdyby co?“

„Kdybyste spolu chodili, protože bych chodil rád já s tebou.“

Oba se na sebe díváme a ani jeden z nás není schopný něco říct.

„Ty bys nerad, dyť Mike je tvůj nejlepší kámoš,“ řeknu mu, ale asi sem neměla.

„Já to věděl, chodíte spolu, že jo?“ Tváří se dotčeně a zvedá se na odchod. „Ne, ani já… Možná bychom spolu mohli chodit, ale skoro se neznáme. I když…“ nestačím doříct, co jsem chtěla, protože Chazzy mě začne líbat, nejdřív lehce ale pak se začneme líbat divoce.

„Chci tě… hned,“ zašeptám mu, Chazz se na mě podívá a kývne.

Osud

Můj byt je skoro nad garáží a do mého bytu jede výtah.

V něm se líbáme taky a já už se nemůžu dočkat, až z něho strhám oblečení.

Na rozdíl od Denise se ke mně chová ještě trochu nesměle, když mě pokládá na postel. Neví, co si ke mně může dovolit.

Navzájem se svlíkáme, líbáme a hladíme, kde to jde.

Nevydržím to a přitáhnu ho k sobě na znamení, že nechci čekat.

„Nemám kondom…“ řekne s potutelným úsměvem.

„Já mám.“ Natahuju se do šuplíku, kde pár kondomu fakt leží.

Celou dobu mi šeptá do ucha zamilované řečičky, až jsem z něho totálně odvařená. Promilujeme celou noc, a i když cítím, že už nemůžu, chci ho víc a víc… pořád.

Osud

Probouzím se vedle Chazze.

Je tak sladkej, když spí.

Za chvíli musím jet závod a nejradši bych tady s Chesterem zůstala a dívala se na něho, jak rozkošně pochrupuje, ale nemůžu. Snažím se potichu převlíct, ale Chazzy má asi lehké spaní. „Kam jdeš?“ ptá se mě, když jsem oblečená jenom ve spodním.

„Musím na ten závod. Vzbudila jsem tě?“ Sedám si na postel a dávám Chazzovi ranní polibek.

„Mm, za co to bylo?“

„Za všechno,“ odpovídám po pravdě.

Chce mě zase začít líbat, ale já se mu, i když nerada, vykrucuju. „Můžeš jít se mnou.“

„S největší radostí.“ Chester se oblíká a já od něho nemůžu odtrhnout oči. „Stalo se něco?“ ptá se, když na něho civím.

„Ne, máš krásný tetování.“

„Ty taky.“ Ohmatává mě všude, kde mám tetování a že jich mám dost.

„Chazy… musíme. Říkám, i když skoro vrním vzrušením.

„Jak chceš.“

Osud

„Pomůžeš mi oblíct si dress?“

„Abych ti ho spíš nesvlíkal.“ Oblíkám se do dressu.

Za chvilku jedu závod, ještěže Rob mi nevolal, sice mě to trochu znepokojuje, ale to je jedno.

Osud

Jsem na startu a rozjíždím motorku.

Závod je super a já se plně soustředím na terén. Možná je to tím, že jsem z té noci pěkně rozlámaná, nebo je to nějaká jiná závada, ale bourám.

Osud

„Nepohla se?“

„Ne.“

„Jo, ona otevírá oči.“

„Kate, nezavírej je.“

Vnímám před sebou hlasy, a když otevírám oči, vidím samou bílou, místy modrou barvou. Na mě je to až moc sterilní. „Au,“ zasténám, když se pohnu.

„Kate! Konečně!“

„Vítej mezi živými,“ říkají mi nějací divní lidi.

„Kdo jste?“ ptám se a počítám, kolik jich tady je.

Pár lidí s opuchlýma očima.

„Ty mně nepoznáváš?“ ptá se jeden z nich.

„Ne, měla bych? Asi jste si mě s někým spletli.“

Přichází doktor, jsem perfektně zmatená. Doktor všechny vyžene, pokládá mi různé otázky, až nakonec usoudí, že to není šok po úraze, ale amnézie.

Osud

Celé dny ležím a nudím se.

Pokaždé, když za mnou někdo přijde, je to hlavně Rob. Můj údajný starší bratr.

Celý týden mi připomíná všechno, co se stalo a co ne.

Cítím se s ním dobře.

„Víš, že jsme kvůli tobě s Christinou odložili svatbu?“

„Proč?“

„Chci tě tam.“

„A kdy bude?“

„Za měsíc.“

Rob se loučí a já se zase začnu nudit.

Řekl mi, že má nějakou skupinu LINKIN PARK, nebo nějak tak. Jdu si je na internet najít. Na fotkách ho poznávám, ale zaujme mě nějaký ujetý potetovaný blonďák – Chester. Někoho mi připomíná. Asi jsem se s nima fakt někdy setkala.

Osud

Jeden z nich vchází ke mně do pokoje, ale není to ten ujetý, ale nějaký jiný. Asi má něco s Japonci. „Ahoj.“ Přisedá si ke mně.

„Ahoj.“ Zdravím ho taky.

„Rob říkal, že máš amnézii.“

„Jo, ty znáš Roba?“

„Jako vlastního bráchu. Já jsem Mike.“

„Hm, příjmení nemáš?“

„Shinoda.“

„Těší mě.“

„To bude fakt těžký.“

„Co?“

„Dostat tě z toho, naposledy jsme spolu byli u tebe.“

„A co jsme tam dělali?“

„Plánovali budoucnost.“

„A jakou?“

„Naši, říkalas, že chceš mít, co nejdřív dítě, a že jich chceš mít co nejvíc.“

„My spolu něco máme?“

Čeká s odpovědí a zírá na mě, jakoby přemýšlel, co má odpovědět. „Předtím tvým úrazem jsme spolu chodili půl roku.“

„To není možný, i když mi jsi povědomý. Máme fotky?“

„Nerada se fotíš.“

„To je fakt.“ 

Osud

„Zítra tě pustí domů, mám pro tebe přijet?“ ptá se Mike.

„A kam pojedeme?“

„Ke mně, chci, aby ses ke mně nastěhovala.“

„Budu o tom přemýšlet.“ Políbím ho a on mě, takže nakonec mám pocit, že se stane víc, než jenom to líbání.

„Zítra přijdu.“

Loučíme se ještě dalším žhavým polibkem, asi jsme spolu fakt byli, a když mluvil o dítěti – fakt že bych ho chtěla.

Osud

„Ty už jsi sbalená?“ ptá se překvapeně, když vtrhne do mého pokoje.

Zas se líbáme.

Připadá mi, že nic než líbání mezi námi nebylo, ale je to asi blbost.

„Kde je Rob?“

„Řekl sem mu, že tě dovezu já.“

„Aha. Tak jdeme.“ Pobízím Mikea.

Osud

„Budeš jíst?“ zeptá se, když jsme v jeho domě.

„Pokud umíš vařit?“

„Tím si nejsem jistý, ale počkej.“

Chvilku si prohlížím dům, a pak jdu za Mikeem do kuchyně. „Mikeu? O čem že jsme se to bavili naposledy u mě?“

Mike se na mě zaraženě dívá a přestane se hýbat, když ho začnu líbat, ale nakonec se poddá a já ho svedu v kuchyni. Bez jakékoliv ochrany a je to super. Na zem padá všechno, co nám brání dělat, to, co oba tak moc chceme.

„Bylo skvělý,“ řeknu mu.

„Mně se to taky líbilo…“

„Kolik, že budeme mít těch dětí?“

„Pět, nebo šest.“

„A co takhle sedm?“

„To by šlo.“

Někdo zvoní.

Mike odchází otevřít a v kuchyňských dveřích se na ně ještě otáčí. Já tam sedím na lince a vychutnávám si jeho chuť.

„Zlato, máš tady bráchu.“

Pomáhá mi seskočit a upravit se, ještě pořád mě bolí moje naštípnuté žebro, ale už je to v pohodě.

Rob sedí na gauči a líbá se asi s tou Christinou.

Přižene se i Mike s pitím a s jídlem.

„Vy budete mít mimčo?“ Neujde mi Christinino břicho, které Rob pořád hladí.

„Jo,“ odpovídají oba nadšeně.

„My taky.“ Usměju se na ně a na Mikea.

„Jak to?“ ptá se Rob a tázavým pohledem se na nás dívá.

„Určitě někdy…“ zachraňuju situaci.

„Jo tak.“ Zase se usměje Rob. 

„Tak za 3 týdny?“

„Jo, aspoň už nemusíme nic zařizovat,“ říká Chris.

Osud

Ráno před svatbou se probouzím a běžím se na záchod vyzvracet tak, jako každé ráno poslední týden. Včera jsem si koupila těhotenský test a až dneska jsem si ho udělala – jsem těhotná.

„Kate, je ti něco?“ ptá se mě s ustaraným pohledem Mike, když se po hodině vracím do ložnice.

„To přejde.“ Uklidňuju ho.

„Neměla bys tam chodit. Jsi celá bílá.“

„Rob by mi to neodpustil, už jednou kvůli mně tu svatbu odkládali a navíc – jsem jeho svědek.“

„Nejsi náhodou těhotná?“

Hodím po něm zlostný pohled „Ne.“ Ale ve skutečnosti je to úplně jinak. „Vlastně jo.“ Opravuju se a Mike mi skočí kolem krku.

Nikdy jsem ho neviděla šťastnějšího.

Osud

Svatba je už za dvě hodiny a já i Mike se snažíme, co nejlíp oblíct. Já mám oblečené bílé kalhoty a tričko, čehož si všimne Mike. „Vypadáš v tom jako nevěsta,“ ozve se za mnou, když se prohlížím v zrcadle.

„No jo, ale bez ženicha.“

„A ženich není?“

„Zatím ne.“

Odchází.

Osud

V tom kvádru vypadá fakt úžasně.

Prohlížím si svoje neviditelné těhotenské bříško a v duchu se usmívám nad myšlenkou, jak asi budeme vypadat jako rodinka.
„Konečně!“ Jde nám naproti Rob a usazuje Mikea do první lavice k ostatním Linkinům.

Mně musí mít u sebe, proto spolu odcházíme ještě něco zařídit, ale já musím pohledem viset na Chesterovi. Začne mi být smutno, jako by mi scházel někdo hodně blízký důležitý.

Chester mě sleduje taky.

Mike si našich pohledů všimnul a tak jde za mnou, já ale ještě pořád civím na Chestera.

Chci ho.

Najednou mi hlavou projede ostrá bolest a záblesk potetovaných rukou a mého kotníku – mimochodem taky potetovaného. Kdyby tam nebyl Mike, asi bych se skácela na zem, jak mě to ochromilo. Když se podívám znovu na místo, kde jsem se před chvíli dívala na Chestera, není tam. Moje pocity ohledně Chestera přisuzuju těhotenství.

Osud

Na začátku obřadu se obávám mého společenského faux-pas, které se určitě na svatbě vyskytne. Protože jsem Robův svědek, stojím skoro vedle něj a koutkem oka pozoruju Chestera. Zdá se mi, že po mně taky pokukuje. Začíná se mi zase dělat špatně od žaludku, předtím jsem pomáhala s přípravou svatby, takže vím, kde jsou záchody. Rychlost mých nohou, ale nestačí rychlosti obsahu mého žaludku a tak hážu šavli na Christininu matku.

Ta na mě zděšeně zírá, a otvírá pusu, jako kdyby chtěla něco říct.

 Já ze sebe vykoktám: „Pardon.“ A snažím se co nejrychleji zmizet.

Osud

Hodinu a půl se schovávám u schodů.

„Mně se to taky stalo.“

Strašně se leknu. „Ahoj, Chestere… na svatbě?“

„Ne, na prvním koncertu, pozvracel jsem pár fanoušků a taky sebe.“

Znovu se na sebe díváme, Chester se dotknul mojí ruku a i když je léto a hodně teplo, s jeho dotykem na mě přijde zima. Pozornost, ale obracíme na hlasy za námi.

„Jak dlouho, že spolu chodíte?“

„Od toho, co jsme se potkali.“

„Kate říkala, že půl roku. Seš hajzl, Mikeu, byl jsi můj kámoš. Vypadni, už tě nechci vidět!“

Z hlasů poznávám Mikea a Roba.

S Chesterem na sebe hodíme nechápavý pohled a já se objevuju za Mikeem.

„Co se děje, kluci?“ ptám se sice obou, ale hlavně Roba.

„Mike tě jenom využil.“

„Ne, Kate, to mu nevěř! Snaží se nás rozdělit!“ začne Mike hysterčit, chce ještě něco říct, ale Rob mu jednu natáhne.

Nestačím se vzpamatovat a ti dva se přede mnou a Chesterem mlátí hlava nehlava. Snažíme se je rozdělit, ale nejde to, za chvíli drží Rob Mikea pod krkem a řve na něj: „Řekni jí to! Tak, kurva, dělej!“ Zatřese s ním a Mike přidušeným hlasem řekne:

„Nechtěla jsi se mnou chodit, pak ses vybourala a ztratila paměť, tak sem ti řekl, že spolu už půl roku chodíme.“

Rob mu vrazí ještě jednou a zvedá se z něj.

Mike tam leží celý od krve a divně skroucený a sténá bolestí.

„Musíme s ním do nemocnice,“ řeknu Chesterovi a spolu ho vezeme do nejbližší nemocnice. Ráda bych ho za to dorazila vlastnoručně, ale teď ho spíš víc lituju, než nesnáším.

Osud

„Chceš, abych tady s tebou zůstal?“ zeptá se Chester, když vidí, že brečím.

„Nemusíš,“ říkám mezi vzlyky, a obejmu ho

„Takže jo?“ ptá se a já ho držím ještě pevněji.

„Slečna Bourdonová?“ ptá se doktor.

„Jo, to jsem já.“ Otírám slzy a zvedám se za ním.

Chester tam sedí a pozoruje nás, teda hlavně mě.

„Není to nic vážného, utrpěl jenom menší šok a má zlomený nos.“

„Myslela jsem, že už je po něm.“

„Necháme si ho tady týden na pozorování, pak pro něj můžete přijet.“

„Děkuju, já nepřijedu. Nashle.“

„Nashledanou.“ Loučí se se mnou doktor. „Odvezeš mně, prosím domů?“ ptám se Chestera. „To víš, že jo.“ Zvedá se a jdeme pryč.

Osud

„Chazzy, co mezi náma bylo?“ Ptám se ho, když usrkuju čaj, který mi před chvílí přines.

Přisedá si blíž ke mně. „Jedna nádherná noc, po které měly přijít další… ale teď jsi s Mikeem a čekáte spolu dítě a já už tě nebudu nikdy mít.“ Po tváři mu začnou téct slzy.

„Já ho nemiluju… miluju tebe.“

Díváme se na sebe.

„To říkáš jenom tak, viděl jsem tě, když jsi jela ten závod s někým jiným a pak s Mikeem…“

„Já nevím, co se stalo, Chazzy.“ Teď zase brečím já.

„Tak proč jsi ještě s Mikeem, když ho nemiluješ?“ Zvyšuje hlas, otírá si slzy a pokračuje: „Mike tě miluje, čekáte spolu miminko a chce si tě vzít… vrať se k němu.“ Políbí mě a jde pryč.

„Chazzy,“ špitnu do ticha Mikeova domu a začínám brečet ještě víc, než předtím. „Proč mě nechceš? Já Mikea nemiluju, on mně jenom využil – chtěl mě, ale nemiluje mě!“ řvu za Chesterem, který odešel už před hodinou.

Uklidňuju se a vytáčím Robovo číslo.

„Kate! Už jsem myslel, že se neozveš!“ ozve se na druhé straně sluchátka.

„Robe, můžu přijet?“

„Jo, co se stalo?“

Zavěšuju, jak mám ve zvyku a jdu do garáže, ze které si beru svoje auto a odjíždím k Robovi domů.

Osud

„Tak co se ti stalo?“ snaží se ze mě hodinu vypáčit Rob.

„Chester mě nechce.“ A jak malá se mu rozbrečím v náručí.

„Chris, dones jí panáka.“

„Hned jsem tady.“

„Proč by tě nechtěl?“

„Řekl mi, ať se vrátím k Mikeovi, když jsme těhotná.“

Mezitím se Christina vrátila a strčila mi do ruky sklínku whisky, chci se napít, ale Rob mi ji vyráží z ruky „Nemůžeš pít, když jsi těhotná!“

„To je jedno, dej to sem!“

„Víš, co uděláš? Přestěhuješ se k nám. Jasný?“

„Já chci Chestera!“ Bouchám do jeho vypracované hrudi.

„Jak malá.“ Komentuje to Rob.

Osud

„Tak už ses vzbudila?“ ptá se mně Christina.

„Jo.“

„Odpoledně půjdeš s Robem k vám, a sbalíš se. Budeš bydlet tady.“ Usmívá se, objímám ji… „Byl tady Chester,“ řekne a já zpozorním.

„Cože? Chazzy tady byl?“

„Jo, viděl tě jak spíš, klečel u tebe a pořád se na tebe díval, pak se rozbrečel.“

„On tady byl! On tady byl!…“ opakuju nadšeně. „Tys ho pozorovala?“ ptám se jí.

„Koutkem oka…“ Zase se na mě usměje.

„Jsi skvělá!“

Osud

„Máš všechno?“ ptá se Rob, když zírám na fotku nad krbem.

Jsem tam já a Mike, držíme se za ruce a líbáme se.

„Kate.“ Jemně se mnou zatřese.

„Jo, já slyším.“

„Tak pojď.“

Osud

„Počkej, kam jedeš?“ ptám se Roba, když jede dál a jeho dům mizí za námi.

„Ještě něco zařídit.“ Usměje se tak, jak se usmívá, když něco chystá. Zastavuje před domem, který nepoznávám, ale před kterým stojí Chester.

Rozbíhá se k autu a já mám strach vystoupit.

Rob vystupuje a jde vyndat moje věci.

Chester mi otvírá dveře od auta, abych vystoupila. „Vítej doma!“ Rozzářeně se na mě culí. „Chazzy!“ Stačím říct a začneme se líbat.

„Chestere, co kdybys mi s tím pomohl?“ Líbne mě ještě jednou a jde Robovi pomoc s mými zavazadly.

Osud

„Tak já vás opouštím.“ Loučí se s náma Rob „A nebuďte tady pořád zašití, přijďte se někdy ukázat.“

„Bez obav,“ říká mu Chester.

„Tak vy jste se na mě domluvili, jo?“

„Chtěl jsem tě mít pořád u sebe. Miluju tě.“ Přesvědčuje mě dlouhým polibkem.

„Já tebe taky, Chazzy…“ Toužebně se na něho podívám, takže za chvíli si na zemi užíváme každý toho druhého celými bytostmi. 

Osud

Po pěti měsících, co bydlím s Chesterem, se cítím jako nový člověk.

Chazzy je zrovna ve studiu a já jsem u nás doma s mojí, teď už nejlepší kámoškou, Christinou. Na obou z nás už jde těhotenství pěkně vidět, Chris je v osmém měsíci těhotenství a skoro vrní spokojeností. „Ty, Kate?“

„Jo“

„S Robem jsme přemýšleli, jestli bys našemu prckovi nechtěla jít za kmotru – i s Chazzem, samozřejmně.“

„To myslíš vážně?“

„Úplně!“

„Super, to víš, že jo! Chaz bude nadšenej.“

„No, vlastně dvou prckům.“

„Jak dvěma prckům?“

„Budeme mít dvojčata, ale Rob o tom ještě neví.“

 „Ježíš!“ ujede mi. „Dvojčata?“

Christina kývá hlavou.

„Tak to je dvojnásobně super! Objala bych tě, ale přes naše břicha to jaksi nejde.“

„Rob si taky stěžuje, že se na mě nemůže dostat.“

Obě se rozesmějeme.

„Už musím,“ řekne najednou a já jsem tady zase sama.

Někdo zvoní – to bude Chazzy!

„Mikeu?“ Vypadne ze mě, když otevírám dveře.

„Můžu jít dál?“

„Co chceš?“

„Chci si s tebou promluvit.“ Snaží se chytnout moji ruku, ale já mu uhnu.

„Tak mluv!“ vybízím ho

„Nemůžu bez tebe žít. Chci, aby ses ke mně vrátila.“

„Ale já nechci.“

„Byli jsme spolu šťastní a nebýt Roba, tak se to nestalo!“

„Usmířili jste se spolu i s Chesterem!“

„Jo, ale ne s tebou!“

„Nech mě, Mikeu.“ Zavírám dveře.

Mike tam ještě chvíli stojí, dokud nepřijde Chester.

„Ahojky miláčku, co tu Mike chtěl?“

Nemám moc dobrou náladu ani na Chestera. „Nic moc.“

„Netváříš se zrovna šťastně, něco ti udělal?“

„Ne, to je v pohodě.“

„Fakt?“

„Jo.“ Usměju se na něj, ale asi to není moc přesvědčivé, protože něco vytahuje z kapsy a říká: „Doufám, že ti to udělá radost.“ Podává mi nějakou krabičku a já tuším co to asi je.

Otvírám ji a v krabičce se třpytí prstýnek s diamantem.

Chester si kleká přede mě. „Vezmeš si mě?“ zeptá se a vzhlíží ke mně, jako k nějaké jeho bohyni, a já nechápu, jak si mě někdo po tak krátké době chce vzít.

„Chazzy, tohle je na mě moc rychle.“

Zatváří se zděšeně a pak se sebe vykoktá: „Ty, ty si mě nechceš, nechceš vzít?“ V očích se mu objevují slzy a on se je snaží zahnat.

Já si k němu klekám a pohladím ho po tváři.

„To víš, že chci, Chestere.“

Obejme mě, až mi vyrazí krabičku s prstýnkem pryč. „Ono to spadlo… musíme to najít,“ říká, teď už s úsměvem na rtech Chazzy.

„Mám ho! Je na něm něco napsané,“ říkám, když si ho prohlížím.

„To je datum naší svatby.“

„Jednatřicátého října? To už je za měsíc!“

„Já vím, všechno už jsem zařídil.“

„Seš zlatíčko.“

Začneme se líbat a asi nemusím psát, co se stane potom.

Osud

„Tak teď už jsi paní Benningtonová.“

„Pan a paní Benningtonogi,“ opravuju Chestera.

Dneska je koncert LP, s Christinou tam jdeme i s našimi miláčky.

„Pak přijďte!“ rozkazuje Chester a dává mi pusu na čelo a taky na bříško.

„Neměj strach.“

Koncík náramně odsýpá a my s Chris se bavíme, jako normální fanynky na koncertu. Christina najednou přestala, snažím se zeptat, co je a ona taky něco říká, ale kvůli tomu hluku nejde slyšet.

Drží se za břicho a já už začínám chápat.

„Zajdi za Robem, Christina bude rodit.“ Nařizuju bodyguardovi, který očividně taky neslyší, tak mu to vyťukávám na mobilu.

On chápe taky.

Zaregistruju jenom, že koncert se k nelibosti fanoušků ukončuje a Rob běží za námi, půjčuje si bodyguardovo auto a jedeme do nemocnice.

Osud

„Mám dvojčata!“ S radostí nám všem v čekárně oznamuje Rob.

Já ho jako první objímám.

„Tak teď zbýváš jenom ty, ségro. „Já vím, ještě dva měsíce.“

Osud

Probouzím se v noci a zjišťuju, že asi budu rodit. „Chazzy, asi budu rodit.“ Budím vedle mě spícího Chestera.

„Už?“ ptá se rozespale.

„Jo, už!“

„Tak to, abychom se pohli!“ Navlíká se do oblečení, ve kterém chodí normálně a mně pomáhá do županu a bere tašky, s věcmi, které jsem si připravila už předtím.

Osud

Vší silou se ze sebe snažím vytlačit něco, co ve mně rostlo neuvěřitelných devět měsíců. Pomáhám si křikem, který je tady na místě, protože takovou bolest jsem ještě nezažila.

„Máte nádherného chlapečka,“ oznamuje mi doktor a pleskne ho po zadku.

„Proč to dítě mlátíte?“ ptám se úplně vysílená, sestra mi podává mého syna a já hledám Chestera někde na zemi.

Ale už ho přesunuli do rohu na židli. Chudák, po pár minutách to s ním seklo.

„Ahoj, Chestere.“ Zdravím svého syna, který mi nápadně připomíná Mikea.

„Už?“ ptá se Chester a já mu podávám Chestera aby si ho pochoval. „Ježiši, ten je nádhernej!“ rozplývá se nad ním. „Jak se bude jmenovat?“

„Chester Robert.“

Nahrnou se mu slzy do očí, jak je dojatý.

Škoda, že není tvůj, ale Mikeův. Myslím si.

Osud

„Ahojky!“ zdraví mě a Chestera jr. Chester.

„Ahoj.“ Políbím ho.

Zůstává se mnou hodinu, než přijde pěkně nalitý Mike.

„Ty?“ Ukazuje na Chestera. „Co tady TY, kurva, děláš?“

„Vypadni, Mikeu!“ říkám mu.

„Přišel jsem si pro syna.“

„Kate ti řekla, ať vypadneš, tady nemáš co dělat!“ ujasňuje mu Chester.

„Seš hajzl, Beningtone! Víš to? Přebrals mi holku a teď mi chceš vzít i syna!“

„Ke Kate ani k Chesterovi se nepřiblížíš, ne v tomhle stavu!“ řve na něho Chester.

„Tak Chester? Proč ne Mike? Ty seš taky děvka!“ řve na mě.

Chester mu vpálí pořádnou ránu do ksichtu. Odhodí Mikea na zeď.

Začnou se tam prát a ani já je nevyruším, dělají kolem sebe strašný bordel, rozbili něco skleněného, a na zemi od toho zůstal střep, hodně velký střep, který upoutal moji pozornost. „Nechte toho!“ zase na ně řvu.

Mike mě slyší a přestane Chestera mlátit. „Tahle je poslední!“ říká mi, i Chesterovi a poslední ránou míří Chester přesně na ten střep.

Zběsile mačkám tlačítko a volám sestry a snažím se zjistit, co Chesterovi je.

„Jsi v pořádku?“ ptám se ho starostlivě.

„Je to dobrý,“ zachraptí.

Sestry už mezitím přišly i s doktory a zvedají Chestera a ptají se mě, co se stalo, jenomže já pozoruju Chesterovu krvácející ránu někde u ledviny.

 

Osud

 

„Paní Benningtonová, můžu s vámi mluvit?“ ptá se doktor, když přichází, kývám hlavou. „S vaším manželem je to vážné, má proraženou ledvinu, budeme ho muset operovat.“ Informuje mě, ale když zpozoruje můj smrtelně vypadající pohled, dodává: „Ale přežije to, nebojte se.“

Osud

Mezitím, co Chester leží po operaci na pokoji, navštěvují mě i jeho kluci z LP kromě Mikea. Jsou to sice jenom dva dny, ale už teď se nemůžu dívat, jak tam leží bez známky života. Odcházím do svého pokoje k malému Chazzymu, ten na rozdíl od Chestera životem hýří.

Osud

„Sbohem, Chazzy,“ šeptám k rakvi, kde pokládám kytky.

Umřel na následky svého zranění, a já jsem tady zůstala sama, s naším malým synem.

Osud

Po Chesterově smrti jsem se nastěhovala k Robovi, ale po měsíci jsem utekla do New Yorku. Je to už pět let, LINKIN PARK se rozpadli, Mike vydal sólovku, oženil se a se svou manželkou Ann čekají dítě.

S Robem a s Chris se vídám málokdy.

Teď žiju spokojeně se svou přítelkyní. Ne, nejsem lesba, ale bisexuálka.

Jsem mnohem spokojenější, než s kýmkoliv jiným.

Ale s Chesterem bych byla určitě spokojenější. Moc mi chybí.

Zvedám telefon. „Halo?“

„Ahoj Kate, tady Mike, mohl bych vidět našeho syna…?“

 

- věnováno Kristýně Juřicové (Kernyt) -

 

Žádné komentáře
 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!