Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Ostatní

Koncert

Wrriterka: ELFWEN
* Romantická story ; CZ
Středně dlouhý reálný příběh, kde je hlavním hrdinou Chester, který se bláznivě zamiluje do dívky s rudými vlasy, která ho okouzlí natolik, že zapomene na svého syna Dravena a ženu Samanthu. Prožije si však se svou novou láskou romantické chvilky, na které jen tak nezapomene.

Přesně se mi vybavuje to čekání před prvním koncertem.

Seděli jsme s klukama v šatně asi dvě hodiny před začátkem a povídali si. Všichni jsme byli strašně nervózní a rozebírali jsme zbytečnosti, až najednou Mikea něco napadlo.

Přemýšlel, jestli by bylo možné, zamilovat se do fanynky.

Naše fanoušky jsme v té době moc neznali, LPU ještě neexistovalo, a tím pádem ani Meet and greet.

Mikeovi to nedalo a tak se na to zeptal.

Začala docela živá diskuse a filosofování.

Samozřejmě jsem řekl, že bych se do fanynky zamilovat nemohl. V té době už jsem byl téměř 4 roky ženatý se Samanthou a ani mě nenapadlo se poohlížet někde jinde, natož mezi fanoušky. Ale v hlavě se mi honila myšlenka, jak by asi ta holka musela vypadat, aby mě fakt "dostala". Na vzhledu mi nikdy moc nezáleželo, jenže zase jak můžu poznat holku – fanynku – blíž, její charakter, vlastnosti, …? Došel jsem k závěru, že ta dívka by musela být fakt zajímavá, něčím výjimečná, mluvením, gesty, … To samé říkal Mike, s Annou byl rok a vypadalo to opravdu vážně. Stejné názory sdílel i Brad s Phoenixem.

Rob se zamyslel a po chvíli říká: „No jo, jenže pro mě každá potencionální holka bude už prakticky fanynka Linkin Park."

Sice jsme nebyli natolik sebevědomí, abychom si mysleli, že nás budou baštit všechny holky na světě, ale přeci. Máme nějaký to mužský ego a nejsme k zahození, zvláště Rob. Hold si bude muset dávat velkého majzla, aby s ním ta holka nebyla kvůli slávě a penězům. Je to hodnej kluk a tak jsme všichni doufali, že se tak nestane… Těsně po vydání Meteory, to už jsme měli se Sam doma ročního Dravena Sebastiana, byly koncerty po USA. V té době už fungovalo LPU, takže jsme měli možnost setkávat se s našimi fanoušky na Meet and greet. Myslím, že to bylo zrovna na koncertě v Los Angeles.

Pořadatelé začali pouštět skupinky fanoušků. Každému jsme se podepsali, dostali jsme nějaký dárečky, proběhlo i focení. Už zbývala poslední šestice lidí – holek.

Přišli v klidu, holky to byly sympatický, seděl jsem mezi Robem a Mikeem.

Mike na začátku.

Podepsal jsem se první fanynce a podal jí ruku, hezky se usmála, … když tu se můj pohled stočil směrem k Mikeovi – k poslední fanynce v řadě. Viděl jsem ji jen zboku, ale něčím mě přitahovala.

Mohlo jí být takových osmnáct, měla po pas dlouhé červené vlasy (ne křiklavé, ale ne přírodní), jejich lesk přitahoval nejen moje oči, i Mike mě na ni upozornil. Jen jsem kývl. Protože jsem zrovna neměl, co dělat, prohlédl jsem si ji – Byla drobná, ale z jejích hnědozelených očí čišela obrovská síla a jistota, měla roztomilý úsměv, takový jemný nenásilný, byla oblečená dost pohodově – černý volný kalhoty s páskem, khaki tílko a černočervený boty. Na rukou měla punkové náramky (shodou náhod jsem je měl také), vypadala oproti těm ostatním holkám prostě jinak. Když se jí Mike podepisoval, usmála se na něj, poděkovala, a když postupovala dál, zachytila můj pohled a opět se usmála.

Přišel jsem tedy na řadu a jako jediné se jí zeptal, jestli chce věnovaní.

Přikývla … a dala mi rudou růži.

Nemohl jsem odolat, naklonil se přes stůl a objal ji.

Nádherně voněla, jemně, žensky a ty vlasy, mohl bych si s nimi hrát po zbytek svého života, namotávat si je na prst a každý pramen políbit … Ze zamyšlení mě probral hlas Roba, abych pohnul.

Poděkoval jsem jí a ona mně, ještě si mě vyfotila.

Když odcházela, otočila se, a když opět viděla můj upřený pohled, usmála se a zamávala mi.

Byl jsem jako v transu.

Jediný, kdo si toho všiml, byl Mike a jediné, co mi řekl, bylo: „Už je to tady!"

Ani kdybych měl na přípravu 48 hodin, nestihl bych to. Připadal jsem si jako puberťák, který se chystá na své první rande a přitom jsem měl jen vlítnout na podium, rozvášnit dav a pobavit se. Ani jsem nevěděl, co na sebe, pak jsem na dně skříňky objevil svou oblíbenou khaki (!) košili, přišlo mi to jako skvělý nápad (budeme podobní, pomyslel jsem si) a oblékl jsem si ji. Asi tisíckrát jsem si prohrabával mokrýma rukama svoje hnědé vlasy a připadal jsem si strašně nedokonalý.

„Co to s tebou je, Chazzy, ty, takovej kliďas???" ptalo se mě mé vnitřní já. Proboha, já nevím, asi jsem zešílel, hold mi hrabe, normálně mimo, no. Jenže pak mi to klaplo … Já se do tý holky fakt snad zabouchnul.

Mike si mé nejistoty všimnul a povídá: „Tak, brácho, ta tě asi fakt dostala, co? Ale nedivím se, byla jako stvořená k člověku jako jsi ty. Ale nezapomeň, máš Sam a hlavně Dravena, a to si pořád dokola připomínej!"

No jo, ty hlavo, ale jak to mám udělat? Jsem snad kouzelník??? NE!!! Sakra, ať už to začne, stejně už jí nikdy neuvidím, jsem ženatej, mám syna a i ONA to musí vědět.

Koncert

S prvními kroky na podiu, moje nervozita zmizela a já rozjel snad nejlepší koncert za tu dobu, co existujeme. Myslím, že i fanoušci si toho museli všimnout, řádili jako já! Pak přišla skladba Faint, na tu fanoušci paří jako utržení ze řetězů, vždycky mě ten pohled fascinoval, ale u Faint to nabralo ty správný grády.

Mike začal odříkávat první slova, když se asi z pátý řady vyhoupla, nad hlavy všech, postava.

Říkám si: „Jo, nějakej borec si na ramena vyhodil svojí holku!" Zaměřil jsem svůj pohled přesně tam, kde se ta postava tyčila.

Holka zpívala, mávala do rytmu rukama a házela … svými rudými vlasy!!!

Můj Bože, to je ona!!! Přišla moje část a Mike začal hrát na kytaru. Až teď si všiml změny v hledišti a zůstal koukat s otevřenou pusou a pak se jen usmíval. Nevím, jestli soucitně nebo co, ale drásalo mi to nervy …

Ta dívka měla oči jen pro mě, a přestože jsem byl totálně zpocený, přebíhal mi mráz po zádech. Celou písničku Numb jsem věnoval jen a jen jí.

Poznala to a navázala se mnou hluboký oční kontakt, nádherně se na mě usmívala a já si připadal jako ve snu.

Probral nás až hlas Mikea, který oznamoval poslední skladbu – One step Closer.

Domluvil jsem se s klukama, že musím zazpívat tu část z Reanimation – pro ni, říkal jsem si v duchu. Jenže písnička je krátká, a koncert se blížil svému konci. S Mikeem jsme se vyřítili k zábranám a podávali si ruce s fanoušky, na autogramy nebyl čas. Najednou jsem držel ruku tý holky ve své a nemohl ji pustit, pak mě napadlo něco šíleného.

Pošeptal jsem jí, ať neodchází domů a počká před halou, než všichni odejdou, asi nechápala, ale já doufal, že ji tam najdu.

Koncert

Když jsme přišli do šatny, řekl jsem to Mikeovi.

„Jsi blázen, ale srdci neporučíš, takže tě budu krejt!"

„Díky a drž mi, ať tam je!" Vtrhl jsem do sprchy a vyhnal odsud nic nechápajícího Brada. Sám jsem nechápal, Brad a ve sprše? Přišlo mi to jako pět minut, ale já v tý sprše byl půl hodiny, Rob mě musel vykopat, prý že se nerad koupe ve vlastním potu – vtipnej! Bych chtěl mít tvý problémy, fakt! Hodil jsem na sebe čistý tričko, kalhoty, "učesal se" a šel obhlížet situaci, ve dveřích jsem se ohlídl a viděl Mikea, jak mi naznačuje sevřené pěsti. Super kámoš, já ho nemít…  

Jak to vypadá asi venku? Je tam? A na co myslí? Chápe, proč jsem jí řekl, aby na mě počkala? Uvěřila mi? Tak tyhle myšlenky, mrchy, jsem měl v hlavě celou dobu. Naneštěstí kolem mě právě prošel Bob a s udivenou tváří se mě ptá: „Ty už jsi hotovej, no, to teda zírám!"

„JO," odsekl jsem, fakt jsem měl na tyhle řeči náladu. Zeptal jsem se uklízejících pořadatelů, jestli by se některý nemohl jít podívat před halu, jak to tam vypadá.

Ten ochotnej kluk se vrátil až za patnáct minut ("Co tam takovou dobu dělal?"), řekl, že je tam vymeteno, akorát jedna holka tam stojí a čeká. „Je to fakt kus," prohlásil ten idiot.

To už jsem nevydržel a vyšel ven. Ale co jí mám říct? Jak začít? Co si o mně bude myslet?

Hned, jak uslyšela vrznout dveře, otočila se a usmála se.

Bože, ten úsměv mi tak chyběl.

Začala si se mnou normálně povídat, jako bych byl nějakej její kámoš. Sice jsme se bavili o kapele a tak, ale nebyla to žádná hysterka, byla příjemná a mile mě překvapila. Když jsem se jí zeptal, jestli se jí líbí někdo ze skupiny, stydlivě sklopila oči a to bylo to znamení, který jsem potřeboval.

Přiblížil jsem se k ní, nejdřív ji vzal za ruce.

Ani se nehnula, asi měla strach, že se jí vysměju, přitom jsem tohle čekal já! Já jí přece řekl, ať na mě počká! Potom jsem jí vzal za bradu a obrátil tváří k sobě.

Nikdy jsem v žádných očích neviděl to co u ní – bylo tam moře lásky a něhy. Málem jsem se v nich utopil. Z mých očí, ale vyzařovalo totéž a tak se přestala chvět a zpříma se mi do nich zahleděla. Neodolal jsem, vzal jí obličej do dlaní a jemně políbil. Připadalo mi to jako elektrický šok, ale nepokračoval jsem, čekal jsem, jak zareaguje.

Opět sklonila hlavu dolů a já dostal strach!

Pak se na mě podívala a usmála se.

To už jsem jí objal, ona mě a začali jsme se něžně líbat. Trvalo to snad hodinu, když jsme se oba probrali a otočili se za přicházejícím zvukem.

To k nám šel Mike, na tváři úsměv, nechápal jsem, co to má znamenat? Pozdravil ji a řekl mi, že bychom měli jít.

„Ale já nemůžu, Mikeu, copak to nechápeš, ty už mi nerozumíš?!" Skoro jsem začal hystericky křičet.

Mike ale řekl něco, co bych od něj nečekal (proto ten úsměv): „A co Samantha a Draven?"

Zarazil jsem se, sakra, má pravdu!!! Když jsem se otočil a chtěl jí něco říct, nemohl jsem věřit vlastním očím…

Byla pryč!

Na zemi po ní zbyl jen květ rudé růže a v mém srdci obrovské prázdno.

Žádné komentáře
 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!