Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Ostatní

Ještě není pozdě

Wrriterka: SIDII
* Fantaziální story ; CZ
Kráký příběh, ve kterém autorka vylíčila cestu do minulosti a dokázala tak změnit životní událost, která jí změnila život. Mike jí v tom trochu pomohl a snad ... se v budoucnu sejdou zas...



Od 13 let jsem všechno začala kazit. Vztahy s přáteli, rodinou a prostě všeobecně všechno jsem zničila. Ve škole jsem měla problémy, kamarádi se se mnou postupně přestávali bavit a v rodině se všichni jen hádali. Nevšímala jsem si toho a žila si svůj zpackanej život dál.

Stal se ze mě člověk bez přátel, který pomalu zapomínal, co hezkého v životě prožil.

Myslela jsem vždy jen na nejhorší. Nejednou jsem se pokusila se zabít, nejednou jsem utekla z domu a nikdo si toho nevšiml. Lidi ani nevěděli, že existuju. A nejhorší je, že jsem si to zavinila sama. Prostě sem to zpackala… 

Ale ve 25 se všechno změnilo…

Jdu si takovou zvláštní uličkou, je noc a docela chladno, je totiž podzim. Když konečně uvidím lavičku. Sednu si a koukám na tu špínu kolem. Kolem mě lítají listy v lehkém větříku. Být tak lehká jako ten vítr... Vznášet se ve vzduchu a nestarat se, co se děje kolem... Závidím větru, jak si může lítat a nemít žádné starosti… Z mého myšlení mě vytrhne kluk, asi v mém věku, možná trošku starší (ne o moc) a ptá se mě:

„Prosím tě, nevíš kolik je hodin?"

„Jo... půl jedný."

„To mám ještě čas... můžu si přisednout?" zeptal se zdvořile.

„Jo, klíďo..." řekla jsem v pohodě a pořád sem koukala na ten šílenej binec v tý uličce... Asi tudy moc lidí nechodí, a když jo, tak jen ožralci nebo já.

Tenhle kluk ale nevypadal na ožralce nebo dokonce na mě.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se po chvíli.

„Tara. A ty?"

„Mike. Proč tu vlastně jseš?" Pořád se ptal.

„Protože nemám, co dělat."

„Proč nejseš s přáteli?"

„Nemám přátele."

„Aha, promiň…"

„Neomlouvej se. Nemáš proč," řekla jsem klidně.

„Ale jak to, že nemáš přátele?" zeptal se Mike.

„Jedna kamarádka umřela mojí vinou… začala jsem být samotářská. Už se to táhne od 13-ti let..." řekla jsem se sklopenou hlavou a koukala jsem do země.

„To je mi líto."

„Nemusí ti to bejt líto, ty za to nemůžeš..." řekla sem.

„Hele, ale ještě není pozdě... můžeš to změnit. Vím jak… jestli chceš, řeknu ti to," nabídl se Mike.

„Povídej," pobídla sem ho.

„Pojď se mnou…" řekl Mike a chytl mě za ruku.

Pak se mnou utíkal do nějakého moc starého domu. Ten dům jsem poznala… byl to dům té kamarádky! Stáli jsme před tím domem.

„Když tam vejdeš, už o mně nikdy nemusíš vědět. Když ne, zůstaneš se mnou a budeš kamarádit jen se mnou," řekl Mike a koukal mi o očí. Měl tak hluboké hnědé oči... Dělaly to ty kontaktky…

Poznám, když má někdo kontaktky…

„Já... já nevím… opravdu už tě asi nikdy neuvidím?" zeptala sem se ho. Nechtěla jsem, abych ho už nikdy neviděla.

Byl moc hodnej a chápal mě.

Sice jsem ho znala jen pár minut, ale přišel mi sympatický.

„Jo... Když tam vejdeš, budeš moct změnit budoucnost. Věřím, že to uděláš. Možná se ještě uvidíme. Přeju ti hodně štěstí," řekl a podal mi ruku.

„Nechci, abych tě neznala! Seš fajn, chtěla bych, abys byl se mnou. Jako můj věrný kamarád. Ale zase chci změnit budoucnost... Jak se jmenuješ celým jménem? Napíšu si to na ruku."

„Mike Kenji Shinoda. Ale Kenji znáš jen ty a pár lidí... rodina, učitelé a tak... A ty seš Tara Darie, že?" řekl.

„Jo, jak to víš?" zeptala sem se nechápavě.

„Dejme tomu, že už jsem o tobě slyšel... Tak běž. Budoucnost čeká..." řekl.

Naposledy jsem ho objala a řekla sem: „Najdu tě. Ještě se určitě uvidíme!" A šla jsem ke dveřím. Naposledy jsem se na Mikea otočila a Mike mi ukázal, že mi drží palce.

Mávla jsem mu na rozloučenou a pomalu jsem otvírala dveře. Prošla jsem jimi a jakmile jsem se objevila v prostoru domu mé kamarádky, zatočila se mi hlava a já spadla na zem a jakoby sem usnula…

Ještě není pozdě

Probrala jsem se zrovna v té situaci, kde jsem udělala tu osudovou chybu.

„Tak co, Taro, půjdeme do toho skladu?" zeptala se mě Ashley, kamarádka, o kterou jsem díky své chybě přišla.

Celá ta situace se mi objevila v mysli. Všechno se mi znovu přehrálo, přesně, jak se to stalo.

„Ne, Ash. Rozmyslela jsem si to. Radši půjdeme tam, kde chceš jít ty,“ řekla jsem.

„Doufala jsem, že to řekneš," řekla a tak jsme šly do kina.

Ještě není pozdě

Za 12 let, to mi bylo 25, jsem četla spolu s Ashley noviny.

„Linkin Park budou vystupovat v Los Angelském klubu Rockafé. Vstup zdarma!" Když jsme to s Ash přečetly, řekla jsem:

„Sice je neznáme, ale mohly bychom se tam kouknout, třeba nebudou špatný!"

„Tak jo, je to dneska, už za hodinku, tak jdeme, ne?" řekla.

„Jo, super!" řekla jsem a obě jsme vyrazily.

Ještě není pozdě

Dorazily jsme do toho klubu a zabraly si nejlepší místo se super výhledem na mini-pódium. Za půl hodiny skupina vylítla na pódium a začali hrát.

Ten, co tam rapoval, mi někoho silně připomínal.

Vzpomínala jsem, jestli jsem ho už někde neviděla… Najednou se mi na ruce objevilo napsaný jméno: Mike Kenji Shinoda. Najednou jsem si vzpomněla.

Když dohráli (mimochodem hráli fantasticky!), šla jsem se podívat za kapelou do šatny.

„Teda, Chazzy, to byl nářez!" Plácnul blonďáka Mike po zádech.

„Dík, Mikeu! Teda, rapoval jsi tam, jako by to mělo bejt to nejdůležitější na světě!" řekl blonďák a tlemil se, jak praštěnej.

Mike si sundal tričko a hodil ho po něm.

Vešla jsem do té jejich šatny.

„Ahoj, kdo jsi?" zeptal se mě nějakej kluk, kterýho jsem na tom pódiu viděla lítat s kytarou.

„Ahoj, já sem Tara. Hledám Mikea Kenjiho Shinodu…" řekla jsem.

„Já jsem tady!" Přiběhl ke mně Mike s ručníkem.

„Ahoj, já jsem Tara... Pamatuješ si na mě?" zeptala sem se ho.

„Ta-Ta-Ta-Tara?! Co tu děláš??" zeptal se nevěřícně Mike.

„Řekněme, že jsem tě opravdu našla..." řekla jsem mu a koukala jsem mu do očí.

„Ani jsem nedoufal, že tě ještě uvidím… Budoucnost se změnila dokonale... :)" řekl.

„Jo, to jo... :)"

„Hele, co kdybych tě někam pozval?"

„Jasně, budu ráda!"

A tak jsme se bavili... po pár měsících jsme spolu začali chodit, Ashley jsem všechno o tom, co se stalo řekla, a ta mi sice nevěřila, ale mně to bylo jedno. Dopadlo to dobře a já zabránila tomu, aby šla do toho skladu, kterej potom vybuchl... zrovna, když byla uvnitř a já hledala asi 50m od skladu svoji sponku... A nakonec jsem i toho Mikea našla! A teď jsme spolu a všichni šťastní.


The end

- Vím, že je tahle story úplná blbost, ale mně to jen tak napadlo… Takže si nemyslete, že na takový blbosti, co si vymýšlím, věřím... :)
Žádné komentáře
 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!