Linkin-storyes

.: Výrok

„Naše kapela se začala ukazovat, protože jsme čekali na nějakej sound a nebo na nějakou zajímavou událost, která se neobjevila! Byli jsme už unavení z toho čekání a tak jsme se prostě udělali zajímavými sami!"
-Mike

.: Anketa

Statistika

Ostatní

Jako zlý sen

Wrriterka: EVIK
* Fantaziální story ; CZ
Krátký příběh, kde se setkáš s celou skupinou Linkin Park. Večer se rozhodnou společně se projít a to se jim stane osudným. Ve městě, kde se nachází prožijí úplnou noční můru. Děj je akční, místy hororový, ale nepostrádá části realistického zajímavého příběhu. Hlavní hrdinka jim doslova zachrání kůži! 

Parta pěti nejlepších kámošů se procházela ulicemi. Den byl jako každý jiný, slunce svítilo, na obloze pár mraků, ale přeci jenom tu něco nesedělo. Každý z nich měl takový zvláštní pocit, že něco není v pořádku.

Chester: „Taky máte takový divný pocit? Je to něco jakoby…" Nedovedl se vyjádřit.

Phoenix: „Nejsi sám, kdo se tak cítí."

Mike: „Jo, to je fakt. Všichni máme takový pocit, že se každou chvíli něco stane…"

Chazzy začne zpívat začátek Papercut.

Joe: „Přesně tak, lidi. Co vy víte, každou chvíli na nás může třeba spadnout meteorit nebo se tady ze zatáčky vyřítí obrovskej náklaďák a přežvejkne nás."

Kluci se rozesmáli.

Po chvíli Brad řekne: „Teď mě napadlo, už bychom se měli pustit do tý nový desky. To víte, podle mě fanoušci nebudou čekat na věky…"

A začali vymýšlet, jak by si to asi představovali. Byli tak zabraní do řeči, že ani nevnímali, kam jdou. Dostali se až do zapadlé opuštěné čtvrti. Domy měly rozmlácená okna, vypáčené dveře a u některých to vypadalo, že vyhořely. Ještě ke všemu se začalo stmívat, takže to tam nevypadalo moc bezpečně.

Rob: „Nemyslíte, že bychom se měli vrátit?"

Ale Chester to okamžitě zamítl: „Počkej, Robe. Když už jsme tady, tak to tu trošku prozkoumáme, ne? Takovýhle barabizny se hned tak neviděj. Třeba nám to dá inspiraci k novým fotkám nebo klipům."

Mike se zasmál: „No jo, to je náš Chester. Ten, aby někam nestrčil ten svůj frňák."

Chester: „Hele, nech toho, nebo si nekoupím tvoji desku!"

Mike: „Ok, sorry kámo, to by mě ranilo srdce."

Následoval hromadný smích. Potom vlezli do jedný z polorozpadlých budov. Nevypadalo to tam moc útulně. Všude plno prachu, po zemi zpuchřelé trámy. Kluci vyšli do prvního patra a vykoukli z okna. Byla už skoro tma, takže nebylo nic moc k vidění. Ale jedna věc je zaujala. Asi o dvě ulice dál uviděli záři, která vycházela z přízemního domku. Svítilo to různě – červeně, modře, bíle, fialově, zeleně… Zkrátka to blikalo.

Joe povídá: „Co kdybychom se tam šli podívat? Za to nic nedáme."

Ostatní se k tomu moc neměli, ale nakonec zvědavost byla silnější.

Jako zlý sen

Asi za deset minut byli na místě. Stáli před tím ‚blikajícím' domem – dřív z toho bylo bistro. Nikde nikoho neviděli, až na tu záři, ta je přitahovala. Připlížili se k jednomu vymlácenému oknu a nahlídli dovnitř. Viděli místnost s ošuntělým barem a starodávnou kasou. Všude byly pavučiny, smetí a prach. Jak jinak. Naproti v rohu byly otevřené dveře a z nich právě vycházelo to světlo. Už se chtěli jít podívat dovnitř.

Ale v tom si za nimi někdo odkašlal.

Kluci se otočili a tam stála nějaká holka se snědou pletí a krátkými zvlněnými vlasy.

Říká: „Neměli byste tu být. Je to tu nebezpečný a já nechci, aby se vám něco stalo."

Linkini se na sebe podívali a pak Phoenix povídá: „A kdo jsi, že ti na nás tolik záleží?"

„Mě nebudete znát, já jsem Amanda. A vy jste kluci z Linkin Park, co?"

Skupina přikývla, ale vypadala překvapeně, proto Amanda začala vysvětlovat:

„Víte, i když jste si možná mysleli, že tu nikdo nežije, není to pravda. Ono totiž, když nevidíte člověka, nemusí to znamenat, že tam není. A tak to bylo i se mnou. Jakmile jste přišli do téhle čtvrti, zpozorovala jsem vás. Vypadáte docela slušně a jste mi sympatičtí. Mno, a protože takovýhle milý lidi jsem nepotkala už hodně dlouho, rozhodla jsem se vás sledovat. Bylo by škoda, kdyby se vám něco stalo, tak potřebujete někoho, kdo vám pomůže vyhnout se nebezpečí, chápete? Musíte mi prostě věřit. Ale teď bychom měli vypadnout, než se vrátí. Tak pojďte, rychle!"

Kluci koukali jako opaření.

První se vzpamatoval Rob: „A kdo se má vrátit? Tomu…" Než to dořekl, z dálky uslyšeli nějaké skřeky.

Znělo to z konce ulice.

„Sakra! Už jsou tady! Druhá strana ulice je slepá, tam by to nemělo cenu, musíme projít jedním barákem, abychom se dostali do další ulice," řekla Amanda a už táhla kluky do bistra.

Vešli do místnosti, ze které vycházelo to světlo. Přesněji – vycházelo z takového obrovského stroje. Bylo na něm spousta blikajících tlačítek. Z boku byly skleněný dveře.

Kluci se chtěli podívat, co tam je, ale Amanda je zadržela. Museli běžet dál.

„Amando, počkej, co to bylo za přístroj? A… a… a co to sakra bylo v tý ulici??" ptal se Joe.

Ale Amanda ho stručně odbyla: „Teď není čas na otázky."

„No, tak Amando!" naléhal Joe.

Amanda: „Nemáme čas! Vysvětlím vám to potom, až budeme v bezpečí. Tudy, pospěšte si!"

Vyběhli únikovým východem vzadu. Ocitli se v další ulici.

„Tak a co teď?" zeptal se Mike.

Ozvaly se další skřeky.

Amanda chvíli poslouchala a pak řekla: „Jdou sem. Musíme se schovat nebo nás najdou. Pojďte!"

Přeběhli přes silnici do pětipatrového domu. Vystoupali do druhého parta a vešli do pokoje číslo 7. Zřejmě to byl nějaký hotel, pomysleli si kluci.

Amanda: „Někde se posaďte, hlavně ne blízko oken, aby vás nebylo vidět. A mluvte potichu. Jestli na nás přijdou, bude to v háji." Otevřela malou skříňku v rohu místnosti a vyndala z ní černou sportovní tašku. V ní měla celý svůj arzenál – dvě pistole, snipera, samopal, nůž, ruční granáty a pro jistotu lékárničku. Jinak tam samozřejmě byla spousta nábojů, světle modrých nábojů.

LP seděli na zemi a Chazzy si zdrceně podepřel rukou hlavu: „Je to všechno moje vina… Kdybych nechtěl jít do toho blbýho domu!"

Rob: „Ne, Chestere. Není to tvoje vina. Šli jsme přece všichni dobrovolně."

Brad: „Amando, už je načase, abys nám to vysvětlila."

Amanda: „Um. No, dobře. Věc se má takhle. Před lety na tuhle čtvrť začaly padat bomby a vyhořela. Lidé, co přežili, se odstěhovali. Mrtví se tu nechali. S nimi tu, ale zůstal jeden bláznivý vědec se svou dcerou. Ten chtěl něco dokázat, a tak sestrojil přístroj na mutaci mrtvol. Ano, byl to ten v bistru. Svozil si všechny mrtvoly, co tu zbyly po náletech, a začal s mutováním. Je to něco jako Frankenstain v moderní době. Vědec dal mrtvolu do toho přístroje, ta obživla a za pár minut vylezl mutant. Tomu vědci by nic neudělal, ani lidem, co byli u něho, ale jiného člověka by zabil. Jenže vědec už zemřel… A na mně teď je, abych ty stvůry zlikvidovala. Žijou v noci a ve dne spí. Jediná věc, která je může zabít, jsou tyhle speciální kulky. Dalo mi půl roku, než jsem je vyrobila, ale je to jediná možnost."

Joe: „Počkej, takže jestli to dobře chápu, tak ty jsi dcera toho vědce?"

Amanda: „Přesně tak. A já jediná vím, co na ty potvory platí, protože jsem viděla tátův projekt."

Phoenix: „Wow… A dostaneš nás odsud?"

Amanda: „Pokusím se. Každopádně, jestli se tady některá zrůda objeví, prosím vás, nekřičte, abyste nepřivolali další. Prostě buďte úplně zticha. Jestli se nám to povede, počkáme tu do rána."

Pak už nikdo nic neříkal.

Amanda chodila od okna ke dveřím a hlídala.

Kluci sklesle seděli a přemýšleli. O svých manželkách, přítelkyních, o rodičích a sourozencích, přátelích.

Chester myslel na Dravena…

Až z toho všichni usnuli.

Jako zlý sen

V tom je ale probudil výstřel.

Všichni sebou trhli. Když se pořádně probrali, uviděli Amandu, jak bojuje se třemi mutanty. Byli nepředstavitelně hnusní. Špinavé, chlupaté, slintající příšery bez rtů, takže byly vidět malý špičatý zuby. Bělmo jejich očí bylo krvavě rudé a kontrastovalo s šedými a žlutými panenkami.

Amanda jednoho odkopla, takže na ni byli jenom dva.

Ten třetí se však vzpamatoval a šel po Linkinech. Konkrétně po Joeovi, protože k němu byl nejblíž.

Naštěstí si toho Amanda včas všimla a vystřelila mutantovi mozek.

Joe ho ze sebe odvalil a přitiskl se ke zdi.

Amanda odstřelila i zbývající dva mutanty, pak vzala nůž a vrazila ho tomu třetímu do srdce: „To se musí do srdce, mozek nestačí. To by ho jenom omráčilo. Ale můžete být v klidu, tihle to mají za sebou a další už nepřijdou. Za chvíli bude pět hodin a všichni si už hledají místo na spaní. Tohle byli jedni z nich, viděla jsem je oknem. Naštěstí nás ti ostatní neslyšeli."

Kluci se s úlevou opřeli o zeď, ale stejně byli ještě nervózní. 

Jako zlý sen

Za pár minut začalo svítat. Do té doby už nikdo z nich neusnul.

Amanda: „Počkáme ještě tak do šesti a pak půjdeme. Stejně, ale musíme být potichu, aby se nevzbudili. Kdo ví, pak by třeba byli ještě víc naštvaný, heh." Pokusila se zažertovat, ale náladu nikomu moc nezvedla.

Mike: „Zachránila jsi nám život. Jak se ti odvděčíme?"

Amanda: „Jste hodní, ale já nic nechci, děkuju."

Chester: „Jen se nestyď, řekni, co bychom pro tebe mohli udělat?"

Amanda: „Opravdu nic nechci. Snad jen, abyste o tomhle nikomu neříkali. Zatím se ti mutanti neodvážili odejít z téhle zapomenuté čtvrti. Tak je tu v klidu zlikviduju, zametu stopy a odstěhuju se na venkov. Nikdo se o ničem nedozví."

Brad: „Ok, my budeme mlčet. Ale stejně ti děkujeme, byla jsi skvělá."

Amanda: „Už dost řečí, měli bychom vyrazit."

Potichu se vyplížili z pokoje, vyšli na ulici a vydali se směrem k domovu. Na konci čtvrti se s nimi Amanda rozloučila a šla se zbavit těch mrtvých mutantů. Kluci dál pokračovali domů a cestou potkali Susan a Linsey:

„Kde jste byli, kluci? Měly jsme strach, jestli se vám něco nestalo."

Kluci jen pokrčili rameny a odpověděli: „To víte, holky, včera jsme došli tak daleko, že se nám nechtělo zpátky, a tak jsme přespali v hotelu. Nebyl tam ani signál, abychom vám zavolali, a telefon tam nefungoval…“ 

Žádné komentáře
 
Neoficiální Fansite o Linkin Park založena 13.06.07, Chensie Dewill To, co na Lp-s nalezneš, může a nemusí být pravdivé!